Jsou situace, které prožila spousta z vás, možná i v daleko horší míře. Nechci tudíž nikoho ohromit, jen jsem si prostě také měl možnost vyzkoušet to, co jiní. A navíc mi vcelku houby scházelo.

Kdysi v noci, v létě to bylo, jsem se ocitl se zákazníkem na východním okraji Prahy. Vysazoval jsem ho v jeho domovině. Protože bylo po půlnoci, usoudil jsem, že je to výzva! Že toto byl můj poslední klient, do centra už se nevracím, toho dne dřív skončím. Běžně jsem to v tu dobu balil tak ve dvě ráno, o víkendu podstatně později.

Domů totiž pokračuji na východ k Poděbradům. Tam je zase moje domovina.
Opouštím Horní Počernice a blížím se k nájezdu na D11 u Jiren.
Pojedu po dálnici, nebo po „staré“, jako vždycky? Mám prsty levé ruky na páčce blinkru a tentokrát nějak více zvažuji.

Vždycky jezdím po staré silnici. Jsem na to zvyklý. Ale dnes se mi ty „padesátky“ přes vesnice nechtějí, když můžu využít dálnici, abych byl aspoň jednou po dlouhé době dřív doma! A moje prsty lehkým tlakem dokončí pohyb - cvak! a odbočuji na dálnici. Pravá ruka bloudí po tlačítkách rádia a ponechávám tam Radiožurnál. Právě říkají:
„Dálnice D11 je uzavřena kvůli nehodě nákladního auta.“
Co to kecají? Nic uzavřeného není!

V tu chvíli dojíždím do kolony. Kouknu na hodiny, je 1,05. Způsobně se všichni řadí - osobáky vlevo, kamiony vpravo. Záchranářská ulice je dodržena. Skvělá souhra, lidé už vědí... (Sice se někdo v Audi snaží touto ulicí procpat dopředu, ale to je už jiné téma. Diagnóza. Jak by tu bylo na světě krásně, kdyby nebylo debi....to je jedno...!)

Jdeme se spontánně podívat, co se tam vpředu stalo. Kamion tam leží na boku napříč celou polovinou dálnice. Hm, tak tohle nebude na hodinu!

Vracím se do auta. Brzký návrat se mi prodlouží. Ještě že je letní noc, že nejsme ve vedru, ani v mrazu. Čas utrácím poslechem rádia. Za chvíli už nevím jak si sednout a komerční rádio mi leze krkem! Neskutečné blábolení! Myslí si, že jsou vtipní! Kdyby aspoň jen hráli, ale ty trapný kecy! Všechno mě navíc tlačí!
Prostě zpackanej život! :-D
Jsem zkroucený, až z toho usnu.
Najednou mě budí zvuk ‚ts tsss!‘, to jak si kamiony odfukují a odbržďují. Je světlo, na hodinách je 6,30. Kolona se rozjíždí. Chvíli koukám jako prase po první ráně, to než se proberu, celý zmačkaný a startuji honem také. Policisté prochází kolem zaparkovaných vozů a budí jejich osádky.
Projíždím kolem havarovaného návěsu, který je odsunut bokem mimo jízdní pruhy.
Zatímco jsem spal, záchranáři se snažili dálnici zprůjezdnit. To říkám proto, že si vážím jejich práce! Jedni spí, druzí se starají o chod věcí. V kterékoliv profesi! Řidiči se prý naštěstí nic nestalo! Před sedmou jsem doma a rovnou padám do postele. Jé, to je krása, když člověk leží, a rovně!

V poledne, když jsem se probudil, bývalá říká:
„Tys přijel až někdy ráno, ne?“
„No, asi v sedm.“
„A to to tak jezdilo?“
„Ne, stál jsem na dálnici, byla tam nehoda.“
„A to se to nedalo nějak objet? To mi neříkej!“
„No když leží kamion napříč přes dálnici, tak těžko!“
Asi si myslela, možná doteď, že jsem byl u nějaké ženské.
Kdyby aspoň to! Určitě by to bylo příjemnější, než být zkroucený za volantem na D11...

Stihomam se zezačátku může zdát roztomilý... Pak už ne a unavuje... Stačí pak, když je všeho už vzájemně moc, jen trochu fouknout a domeček života se sesype.

Je to pryč. Nehoda, manželství,...

Něco se opraví, něco už ne. Záleží na tom, kde je zájem něco opravovat. Někde se vyklepou plechy a stačí. Někde to řeší jiný „servis“.

A jsou věci, které neovlivníte. A i když se nechtě stanete součástí něčího příběhu, následky si stejně nesete sami. Ale co. Všechno je přeci tak, jak to má být! Vše se děje za nějakým účelem a náhoda neexistuje! A tak dál jezdím domů raději po staré silnici: Starý Vestec, Velenka, Kersko, Sadská... Už nechci nocovat na dálnici!

I když to „doma“ máme s dcerkou prozatím někde jinde…