Každý den se probouzíme s představou, co nám nový den přinese. Opět fádní „nic“? Anebo snad…že by? A je to, co nás čeká, vlastně vůbec uvěřitelné?

Někdy se stane, že prostě jen „nemáme svůj den“. Nic se nedaří. Ale dalším významem toho pořekadla může být, že nemáme „svůj“ den, protože máme den „někoho jiného“. A ten jsme mu buď „ukradli“, nebo ho jenom „nechtěně žijeme“.

Získal jsem jízdu. Ze kterého filmu je hláška:

„Kdyby sem to věděl, tak bysem sem nechodil!“? Napadá mě ‚Knoflíková válka‘, ale jistý si nejsem.

Na neurčitém místě stojí mladá žena, na trávníku má složenou hradbu tašek včetně škrabadla pro kočičku (tu drží na ruce). Ihned začne křičet, že je to hrozné, že to nestihne, že má být v centru u doktorky…! „Rychle! Dělejte!“ Než jsem přijel k ní na místo vyzvednutí, asi třikrát v aplikaci změnila trasu. Když jsem všechna ta zavazadla nakládal do Okinky, křičela:

„To vy zase určitě pojedete 50, podle předpisů a já to nestihnu!“ a střídavě brečela. Uprostřed křižovatky na Vypichu si opět rozmyslela trasu. „Teď už se neotočím, musím odbočit a…“ „No jasně, vy se nemůžete v křižovatce otočit! Vy jste jako automat!“ řve jako prorvaná. A prý, že ji na tom místě vyložil kolega, kterému „se něco nelíbilo“. To, že jsem ji vysadil o dost později také, si nechám na ‚za chvíli‘. Nejdříve jsme se vraceli na veterinární kliniku pro batoh, který „tam nechal předchozí taxikář“. Nečetl jsem nikde v zákonu, že bych měl zodpovídat za batoh, který má zákazník mimo taxi. Že by mi třeba hotelový host vytkl, že si na pokoji nechal doklady a já jsem ten, který je tomu na vině. Ale v tuto chvíli nelze vhlédnout do hlavy klienta.

Další cesta se nesla ve znamení breku, výčitek, řevu, a opět breku. Bůh je mi svědkem, že jsem ji chtěl odvézt! Neumím nikomu číst myšlenky a již dříve jsem psal, že nemám rád, když ženy pláčou. Zde tomu tak nebylo! Začala mě neskutečně štvát!

Dole na Vrchlického chtěla zastavit u parčíku, že vyháže z kufru všechna zavazadla, že je nepotřebuje a vezme si jen bundu. O pár metrů dál jsme vjeli do každodenní kolony.

„No, a co teď? To tu budete stát?“

„A nechcete mi říct, kudy mám jet?“

„To jste taxikář?“ křičí, když hledíme do ucpané ulice.

„Jestli chcete jet dál, tak už držte hubu!!“ už jsem zakřičel, protože můj pohár se rychle blížil přelití a připouštím selhání, protože nenosím reflexní vestu s nápisem „antikonfliktní tým“. Následovaly invektivy, urážky a ve mně stoupal adrenalin. V ten den jsem zrovna nosil ‚holter‘ od mého kardiologa a tyto chvíle jsem musel následně zaznamenat na přiložený papír, aby si nemyslel, že přeze mne přeběhlo zemětřesení sedmého stupně Richterovy škály.

Poslední věcí, která vedla k ukončení celé záležitosti, bylo přání klientky, abych zastavil u nějakého hotelu, jestli nemají volný pokoj. A na Radlické, naproti hotelu Orea, poté, co jsem byl označen za nulu, už pohár překypěl. Vyložil jsem všechny její věci na chodník a rychle odjel. V mém autě ještě zůstal kabel, kterým si nabíjela svůj mobil - na to jsem jí byl také dobrý. Objel jsem blok, že jí ho vrátím, ale zavazadla i ona už byly pryč.

Odvyprávěl jsem teď tak polovinu skutečnosti, protože vás nechci unavovat zbytečnými řečmi.

Došlo zkrátka ke střetu dvou individuí. Jedna žena, kterou, podle množství zavazadel, škrabadla pro kočku a kočku samotnou, někdo patrně vyh….. prostě musela odejít a jednoho muže, taxikáře, který chtěl vyhovět, ale nenechal si nadávat a urážet. Vlastně je mi to moc líto. Nevím, jaký má ona život (tam, kam jela na nocleh, neměli čas - mohl jsem ji možná vozit až do rána.). Ale já tu nejsem v roli samaritána. Již kdysi jsem vozil, pochopitelně zdarma, jistou osobu po různých ubytovnách po celém městě. Došlo i k tomu, že na jedné ubytovně na Zličíně, když noční hlídačka, nic netuše, otevřela vchodové dveře, jakmile zřela moji cestující, rychle je přibouchla.

„Oni vás už asi všude znají!“ řekl jsem tenkrát.

Nemůžu hodnotit absolutně žádné vztahy, kterých nejsem účasten. Ani ty mojí poslední cestující, ani ty dřívější (noční hledačka útulku). Člověk se dostane do potíží, ani neví jak. Jednou je aktér, jednou je jen svědek. Role se ovšem vždy můžou velmi rychle vyměnit!

Nejsem školený na zvládání krizových situací. Nemám tedy instrukce pro tyto chvíle. Mohu jen se snažit vyjít vstříc, ale pokud je toho už moc, narážím na limitní hranici svého ega, kdy na sebe nenechám řvát, nadávat si, urážet se, prostě neumím to po sobě nechat sklouznout.

V tomto je úžasná Druhá dohoda (Don Miguel Ruiz: Čtyři dohody), samozřejmě v podání Jaroslava Duška - Neberte si nic osobně! Budu volně citovat: „Někdo nám řekne ‚Ty jsi ale debil!‘ a my se z toho zhroutíme. Přitom je to on, kdo nám to řekl, jsou to jeho pocity, nás se to vůbec nemusí týkat! My nemusíme nic, nemusíme vůbec reagovat. Ale to nám naše ego nedovolí. ‚Co si to vůbec dovoluje? Já jsem prý debil… To on je debil!‘ a negativní emoce se rychle násobí.“

A i když jsem si této dohody vědom, stejně to skončilo výbuchem mého ega a poprvé, po jedenácti letech, jsem někoho vyhodil z taxíku. Ta „dámička“ neměla „svůj den“ - no řekněte, dva taxikáři po sobě jí vyrazili z auta! - protože „její den“ jsem nechtěně prožil já. A kolega…

Přeji té osobě klidný život, ale doporučuji jí, aby zkoušela, pokud jí to její ego dovolí, jednat s okolím s větší pokorou. Pokora ve vypjaté chvíli dokáže zázraky.

Jo a z holteru ještě výsledky nemám… :-)