Kdysi, kdesi, kdosi, mi řekl:
„Víš, jaký je nejtěžší předmět na světě? Telefonní sluchátko! Protože víš, jaká je to práce zvednout telefon? A někomu zavolat?“

Tenkrát se jednalo o vyřizování něčeho, do čeho se nám obvykle moc nechce…
Všechno to dnes začalo tím, že jsem vezl příjemnou paní, jak jinak, která si objednala taxi telefonem na dispečinku.

Asi to musím vzít ale popořádku:
Koncem loňského roku ukončila v Praze svoji činnost jedna dosti významná taxislužba, na které také stále fungovala i klasická objednávka taxi po telefonu a lidé na ni byli zvyklí. S Liftagem ta společnost podepsala smlouvu, že obstaráme jejich zákazníky. A protože Liftago je platforma a aplikace, není vůbec špatný nápad přibrat zákazníky, kteří jsou zvyklí pro svůj odvoz kamsi zavolat a ten servis jim poskytnout. Takových služeb už dnes moc není. Z různých důvodů si ale chtějí někteří lidé s někým teple lidsky promluvit, a zároveň nemají potřebu vlastnit a ovládat „chytré“ telefony, nebo být jakkoliv zapojeni do „sociálních sítí“. Také mí první „převzatí“ zákazníci byli vesměs babičky a dědečkové jedoucí k lékaři a z nemocnice. Rozumím tomu, a o to víc si vážím i mladších lidí, kteří mají svůj telefon pouze k telefonování a aplikace na smartphonech nejsou tím, co by v životě vyhledávali, ve svém svobodném stylu života se bez těchto vymožeností obejdou. A taková byla i tato moje paní.

„Nechci si s někým, ani v práci, dlouze psát. Řeknu mu, že si zavoláme, je to rychlejší!“ je postoj, který je v dnešní době možná již ojedinělý, v době všemožných komunikačních vychytávek, ale já ho uznávám a nedovolil bych si ho jakkoliv hodnotit. Naopak! I já mám rád „teplé“ lidské vyřčené slovo. A ve své blízkosti vidím to „šílenství“ z toho, že někdo právě není online, aby odepisoval.

A teď už naostro: někdy po půlce listopadu mi přistála v datovce pokuta za „neoprávněné“ stání. To, jako příležitostný kurýr (Liftago - práce všeho druhu), těžko rozdýcháváte, protože se tak stalo při doručování zásilky. Chtěl jsem si jít s městskou částí popovídat, ale najednou se mi nechtělo tomu věnovat čas (!). Možná právě na to oni spoléhají! Že tomu nechce nikdo věnovat čas. Odeslal jsem svých těžce vydřených 700,- za to, že jsem vykonával svojí práci, na účet městské části. Vrátily se…

I zvedl jsem těžký telefon, abych se zeptal na důvod jejich počínání. Dostalo se mi odpovědi, že splatnost byla tehdy a tehdy a já jsem peníze poslal tehdy a tehdy plus tři dny, tedy po splatnosti, a že jde tudíž případ do správního řízení. Je možné pokutu obnovit, ale je třeba se osobně dostavit, znovu to sepsat, 15-20 minut na přípravu formuláře a…..

Říkal jsem paní na úředním telefonu, že jsem si původně chtěl přijít si s nimi popovídat o účelu mého zastavení na onom místě, a jestli náhodou nejsem ve voze vidět (před časem jsem psal článek o stejné problematice, tentokrát na jiné městské části - „V Praze je blaze“), protože fotka ve výzvě v datovce má velmi mizerné rozlišení.

Paní na telefonu říká:
„Já se vám na to podívám….No, jste ve voze, nebo někdo, vidět! Tak víte co? Já vám to vystornuji, ale příště ať se to nestane!“ Bububu! :-)

Jeden telefonát vydá za deset aplikací. Samozřejmě, že si můžu myslet, že nechtěla mít referentka práci s obnovou pokuty, když už i odeslali peníze zpět a raději se zbavila „práce“ stornem tohoto prohřešku. Ale já nechci! Asi jsem také stará škola, která si myslí, že lidské slovo dokáže víc, než oficiální odosobněné zvěsti, třeba jako datové schránky. Pro toho, kdo to potřebuje, je to pohodlí. Co když ale chci k jednání člověka? Fyzického, hmotného, který se mi ozve svým jedinečným hlasem? Hlasem, který mě buď nadzvedne, pozvedne, ustálí, usadí a třeba i posadí na zadek. Taková hlasohoupačka, žejo? :-)

V mém případě pokuty za parkování došlo k vlídnému souznění. A proč? Protože jsem si nevyskakoval!... myslím.

Jsem vděčný té paní za její pochopení dané situace a říkám si, spolu s dragounem Martinem Kabátem (Hrátky s čertem):
„Tak přeci je na tom světě spravedlnost!“

Jeden telefonát, do kterého se mi nechtělo (a moje liknavost při platbě - kdybych zaplatil „výpalné“ v termínu, nikdo by mi nic nevrátil), mi ušetřil 700,-Kč. A kdybych ten telefon zvedl hned, nemusely by se možná provádět žádné finanční transakce. Jde o dohodu a o domluvu, nemusí se půl dne psát.

Ne, telefon už dávno pro mně není ten nejtěžší předmět! Rád si popovídám s tím oním na druhém konci. Od toho jsme tu. Digitalizace je fajn věc, ale myslím si, že ten můj jeden telefonát za rok se dá „ouředně“ přežít.

A znovu apeluji: Buďme k sobě vlídní, nenapadejme se zbytečně a hlavně spolu mluvme! Když už to nejde osobně, uchopme Bellův přístroj a zavolejme tomu, kdo to potřebuje, tomu, koho potřebujeme my, nebo tam, kde je to žádané a žádoucí. Ať nás ten druhý slyší. A my jeho. Lidský hlas, jeho modulace a barva je odraz našeho srdce a dokáže třeba i zázraky. To, ve vší úctě, WhatsApp, Messenger, Discord a kdovíco, ani hlasové zprávy, neumí.