To není žádný název hry, jen zase taková banalitka:

Byla noc a přišla mi jízda, kde nástupní místo bylo „Metro Rajská zahrada“. Je to již dávno, tehdy jsem jezdil dispečink a psaná adresa mi musela stačit.

Dnes je to pohoda. Zákazníka vidím jako panďuláčka ve žlutém terčíku, pokud má v telefonu zapnutá data a polohu, což v naprosté většině má. (Zatím jsem nepochopil, proč když má zákazník zapnutá data a vypnutou polohu, ikonku panďuláčka vidím na Václaváku „pod ocasem“. Asi je pod ocasem středobod světa... Omlouvám se, pro řidiče v Brně je středobod určitě na Svoboďáku...

Také už na mně párkrát „čekal“ zákazník někde na rovníku v Nigérii. Na moji poznámku odvětil, že si tam odskočil na chatu. Pak se spolehněte na techniku!)

Pět minut, jak mi stanoví kodex, stojím před stanicí metra. Čekám, kdo se ke mně bude hlásit. Nikde nikdo, prázdná ulice. Beru telefon a volám. Dlouho to vyzvání, bez odezvy. Opakovaně to zkouším. Tuším marnou jízdu. Až tu náhle, heuréka!:

„No prosím? Dobrý den.“ ozve se ženský hlas.
„Dobrý den, čekám tu na vás, jakpak jste na tom?“
„Já jdu teď z baráku. A kde jste?“
„U Rajské zahrady, kam jste si mě objednala. A kde jste vy?“
„Já nevím.“ A jéjej!
„A co máte kolem sebe?“
„Paneláky!“ Fantastická indície na sídlišti Černý Most!
„Tak někam popojděte a řekněte, co vidíte jiného.“
„Já nevim, vede tady silnice. Do oblouku.“
„Je čtyřproudá?“
„Ano.“ No vida, ono to nakonec půjde.
„A je tam nějaká lávka, nějaký most přes ní?“ představivost mi šrotuje.
„Ano, to je.“ Super! Teď ještě která, jsou tam dvě. Ještě že to tam znám, dlouho jsem tam bydlel.
„Je tam pod ní autobusová zastávka?“ blížíme se k rozuzlení.
„Je. Tady dole u té silnice.“
„Tak k ní prosím dojděte a řekněte mi, co je na ní napsáno!“
„Vydržte chvilku.“ Slyším zrychlený dech v telefonu. „Doležalova!“
„Výborně, tak tam stůjte a ani se nehněte, za tři minuty jsem u vás!“

Nevím, kdo z nás měl větší nervy a následnou úlevu, když slečna nasedala do auta. Nebyla opilá, jen ztracená. Totálně.

A jak k tomu došlo?

Byla na návštěvě u kamarádek. Sraz si odpoledne daly u metra na Rajské zahradě, kterým ona přijela.

„Odtud mě vedly někudy mezi paneláky, vůbec nevím kam.“
Večírek se vydařil. Pak přišla chvíle, kdy moje nalezená cestující chtěla domů.
„Já už musím!“
„Né, buď ještě tady!“
„Já už fakt musím! Objednám si taxík. Jaká je sem adresa?“
„Neřekneme!“ srandičky.

Pak byly ještě nějaké tahanice, pro někoho vtipné, pro druhého méně, až se jí podařilo utéct z bytu a vyběhnout z domu. Taxi si objednala na jediné místo, které si v tu chvíli pamatovala a kde to vlastně všechno začalo - stanice metra Rajská zahrada. V ten okamžik jsem se jí právě dovolal já.

Šťastně jsem ji dopravil domů a ona pak možná v posteli, ve svém pelíšku, chvíli přemýšlela, jak „skvělé“ má kámošky.
Měla štěstí, že jsem to tam znal...
Objednáte si vůz s cizincem, který se ani nedomluví česky? Pardon, moje jedovatost, vaše svobodná volba…