Vyskytl jsem se na horách. Na našich, českých. A jen tak na otočku. Oblast zřídkého výskytu Středočechů (já a dcerka) byla v Jablonci nad Jizerou.

Zkrátka - je neděle, dcerka mi teď kdesi lyžuje a moje místo na kotvě vleku, které před dávnem mělo být moje, teď už mezitím zabírá její kamarád. Život je prostě takový, jaký je, frčí dál a nezastaví se!

Sice jsem si říkal, že si půjčím lyže a sjedu také svah. Asi po třiceti letech. Mám ale skvělou výmluvu: někdo zdravý, a hlavně celistvý, nás přece musí odtud odvézt domů!

A tak utrácím čas chozením po krásných kopcích okolo, dýchám průzračný horský vzduch, nad sebou jen azurovou oblohu prozářenou sluncem a mám spoustu času na přemýšlení.

Sjezdovku mám z protější stráně jako na dlani a dcerky červenou bundu a modrou přílbu z dálky rozeznám. Asi jako správný rodič - z veliké dálky dohlížím, jestli je moje dítko v pořádku a v pohodě. Je. A z té dálky je tak malinká, jako kdysi, když….byla malinká.

Běhají mi hlavou myšlenky. Mám na ně spoustu času - vlek jezdí do 16-ti hodin.

Listuji jejich dlouhým seznamem. Tak kterou dnes? No tak třeba:

Jaké to je jednat „na rovinu“? Když se lidé odváží říci to, co si právě myslí, ale zároveň si za tím stojí?

Vím, je to hloupá otázka, ale potkávám se s ní dnes a denně. Lidé spolu komunikují. Hlasem nebo písmem. Teď se chci dostat do té roviny, že právě ta rovina mezi námi by měla být cílem naší komunikace.

I jednání na rovinu má ale několik rovin. Když se třeba podívám na diskuse k libovolným článkům na netu, zejména o politice, mnohým diskutujícím bych řekl: Netrapte se! Založte si vlastní stranu, nebo využijte některou ze stávajících, kandidujte, nechte se zvolit a pak nám ukažte, co ve vás je! Když máte potřebu vše kritizovat a komentovat, určitě to umíte lépe a je přece škoda, aby váš potenciál nebyl využit!

(Základní heslo: Chceš to udělat, nebo mi budeš půl hodiny vysvětlovat proč to nejde?)

A protože se mi reakce diskutujících u těchto článků veskrze hnusí a jsou to stále ta stejná jména nebo i falešné nicky, zásadně o politice nepíšu. A proč? Protože tito lidé nejednají na rovinu. Jsou naopak schovaní kdesi za klávesnicí či mobilem a o to víc jsou odvážnější. Nejsou rovní. Rovní by byli, kdyby to svému protějšku řekli přímo do očí.

Můj kamarád se prý kdysi ozval na inzerát „práce z domova“. Jen tak, z legrace. O co šlo? Prý o psaní komentářů k článkům podle zadání. Přivýdělek tím, že bude slintat na různých webech. Pochopitelně se toho prý nezúčastnil. Ale podle toho, jak do diskusí mnozí přispívají, vytváří to pocit, že tak opravdu činí lidé, kteří mají komentáře jako svůj přivýdělek, třeba k důchodu. Protože přece není možné, že jistí, konkrétní lidé, jsou od rána do večera aktivní v komentářích, zejména k politickým článkům. Copak nemají jinou práci? Zábavu? Činnost?

Asi nemají. Každý má nějakou zálibu. Někdo sbírá známky nebo cokoliv, někdo cvičí jakkoliv nebo s čímkoliv, někdo sleduje nové filmy nebo cokoliv a někdo má názor…. na cokoliv. A nebojí se ho zveřejnit.

Jsem naivní? Kdepak! Všechno má svůj jasný cíl!

První poučka zní: nikdy nevstupuj do komentářů, do diskuzí a hlavně - nečti je! Uchová ti to duševní zdraví! Jenomže je to ve veřejném prostoru. Někdo je ignoruje, někdo si je jen přečte, někdo má potřebu odpovědět, zareagovat. Každý podle momentální nálady. Nejsem magor, který je vyhledává. Jen se dívám na články, abych věděl, co se děje doma i ve světě. A pak sklouznu do komentů, co na to lidi (“Jak seš starej, tak seš blbej!“ říkám si.). Třeba teď, když chodím a postavám pod sjezdovkou.

A možná se stále tak nějak chci přesvědčit, jestli je pár mých spoluobčanů opravdu tak tupých, nebo jestli se situace už trochu zlepšila. Nezlepšila!

A vůbec - proč musí mít každý na něco názor?

Ale co… Každý se dnes může vyslovit, a tak to činí. Každý nese v tom případě svoji kůži na trh. Je zodpovědný sám za sebe. Myslíte, že jedná na rovinu? Opravdu?

Odvážil by se to říct oponentovi přímo do očí? Argumentovat?

Upřímně - nevím! A odpusťte mi prosím moji příkrost, ale někdy jsou ty komentáře opravdu až…no…neuvěřitelné!

Teď nedávno opět opakovali v TV film ‚Krotitelé duchů‘. Ve „dvojce“ se podzemím valí sliz, který negativně ovlivňuje chování lidí k agresivitě. Mám pocit, podle reakcí lidí na našem zemském povrchu, kdekoliv, třeba i na silnicích, jestli se pod námi náhodou také něco neshromažďuje. Ptal jsem se na firmě Kolektory Praha, a.s., a DPHMP, a.s. (METRO), a prý si zatím ničeho nevšimli. Asi je to v tuto chvíli ještě hlouběji, protože se to netýká jen Prahy. Ale barva a konzistence mi něco připomíná… Nehodlám se, ani bonmotem, svěřit se svou myšlenkou, nechci rozpoutat oním slizem ovlivněné vášně!

To jsou věci, na které člověk přijde na čerstvém horském vzduchu, co? Neměl by se se takový vzduch zakázat? Jistěže ne! To by přece byla ta ona vzývaná totalita…

Ale je tady krásně! Ach! Půjdu už pomalu dolů k vleku, vyzvednu dcerku, očistíme lyže od jarního firnu (Pozoroval jsem ho chvíli na dlani. Ty velké krystaly ledu jsou úchvatné! Z hvězdičkových bílých vloček, kdy se panensky snáší z výšin, jsou pojednou téměř průhledné kostičky. Ale upadnout a jet po něm hubou je jistě jako po „šmirglu“.), uložíme je do Okinky, ještě se zastavíme u moc milých lidí na kávu a pak pojedeme domů! Člověk je tu šťastný mezi svými, tak, jak by tomu mělo být. Není tu ve světě existencí, majících potřebu cokoliv neustále komentovat.

Proč jsou na sebe lidé hnusní? Nebo lépe - proč mají lidé potřebu být na jiného hnusný?

Útěchou mi je, že těch „pacientů“ s názorem je promile a těch, kteří si stojí za svým a nemají potřebu nic komentovat, je většina. Zůstávají si se svým názorem sami a nemají potřebu ho ventilovat, hlavně pak v podobě „hejtů“ k protějšku…

Někdy si říkám, jestli je potřeba mít otevřenou diskusi na Seznamu. Mohli by ušetřit za cenzora. Slizu v hloubce pod námi by se to sice asi nelíbilo, ale znovu opakuji - každý má nějakou zálibu. Někdo slintat a někdo mít plat za banování obsahu diskuse. No a já třeba rád vozím lidi…

A víte co? Příště si ty lyže opravdu už půjčím a sjedu to! Následky si přičtu sám! Samozřejmě…

A sníh mi bude šustit pod skluznicemi, vítr mi ožehne tváře do červena, vžene mi slzy do očí (Brýle jsem si sakra nepůjčil!) a dole se už nějak zastavím…o něco…ne o někoho!

Jo a nemáte někdo telefonní číslo na Ghostbusters? Myslím, že začíná 555…