Dlouho jsem přemýšlel, jestli mám o tom psát. Nejedná se totiž o nic světoborného. V některých věcech jsem uzavřen ve svém světě. Ve světě mého taxíku. A vy to víte. Snažím se při své práci udělat lidem hezký den, protože věřím, že každý potřebuje nějak „pohladit“. Že i třeba čtvrt hodiny u mně ve voze přivede lidi na jiné myšlenky. (Nebo také ne…) Věřte, dělá mi to radost, stejně tak, jako pak zpětné hodnocení od zákazníků a jejich občasné přípisy o proběhlé jízdě. Značí to, že jsem se „trefil“.

Teď si ale opět „nehoním triko“, mám jen svoji práci rád a svých zákazníků si velmi vážím. Když je tam reciprocita, jde to tak nějak samo.

Proč toto vlastně píšu? Koncem minulého týdne jsem vyhrál jízdu. Jet se mnou chtěla ta neuvěřitelná osůbka, paní Veronika, ta, o které jsem psal kdysi dávno (29.12.2022), že přežila jízdu „taxíkem“, zatímco její řidič na železničním přejezdu, na který bez uvážení vjel, to štěstí neměl. Sama má doživotní následky. Je skvělá! Ihned jsem jí musel říci, že jsem o ní napsal článek.

„Opravdu? Tak až pojedu zpět, najdu si a přečtu si ho!“ a zaznamenala si poznámku o datu jeho vydání. Zmínil jsem se jí také o jedné paní, která mi úplně nezávisle řekla o tomto případu, že se to stalo „její známé“.

„Mě najednou všichni znají! Doktoři, lidé,... Až jsem si říkala, že jsem možná při umělém spánku ztratila paměť a asi bych je měla znát, ale nějak si je nepamatuji.“ uvažovala a já jsem ji obdivoval za to, jak se vše snaží brát s humorem.

Při báječné jízdě jsem se dověděl i nějaké podrobnosti k té osudné cestě. Nechci o tom psát, aby to nevypadalo na konkurenční boj, jen tolik, že arménský řidič měl naštěstí uzavřenou pojistku, a ač sám nehodu nepřežil, cestující měla alespoň hrazenou zdravotní péči z jeho pojištění. Zajímavé je ovšem to, že prý její blízcí, ač jsou si vědomi toho, co se jí stalo, prý řeknou „To se může stát každému!“ a jistých služeb využívají i nadále. Asi bych řekl - Ruská ruleta: vyjde to, nebo nevyjde!? A kdybych místo toho řekl „sovětská“, patrně bych, vzhledem ke složení řidičského personálu, nebyl daleko od pravdy. Dokonce říkala:

„Já nepiju! Ale jednou jsem to nějak porušila a kamarádka mi objednala na odvoz domů…..B“. Tady si myslím, že je to o inteligenci lidí. Pokud se spálíte o plamen, sotva bude pro vás nejlepší dárek zapalovač…

Teta Kateřina by ovšem řekla: „Každý svého zdraví strůjcem!“ (Zde to ovšem prohlásil Saturnin, se sklenkou Whiskey na podnose, aby jaksi jinotajem navedl pana Jiřího Oulického, že právě přijela…). Nebo „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“. Jenže „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!“.

No nic, hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu! Omlouvám se, jeden z mých nejoblíbenějších filmů…
Ale snad…“Nejsem kluku pitomá!“

Nechci už ani psát o tom, jak je svět malý. Mám pocit, že si všechny tyto věci sám přivolávám. Patří k mému životu, patří do mého světa a vy jste rovněž jeho součástí. Vy, které rád svezu, i vy, kteří čtete moje články a hlavně vy, kteří mi k těmto článkům připíšete nějaký krásný komentář (tak ho vnímám já). Člověka nabíjí i jen to, že třeba i jen pár lidí má hezčí den.

Stejně tak, jako mě nabíjí Markétka. A svěřuji vám své nejniternější nitro! Je už součástí mého života, i když o to vlastně nestojí. Miluji na ní všechno! Miluji na ní vlastně i to, že mě nechce. Protože pro svého partnera je to vlastně poklad! Co s holkou, která by byla chytlavá na kdejakého taxikáře? Když ale ona… Opravdu jsem nikoho takového v celém svém životě nepotkal a sám se divím, jak to se mnou zamávalo. Musí mi stačit jen to vědomí, že existuje, že někde dýchá, že váže krásné voňavé kytice, že je moc šikovná, neskutečně milá, že když jedu kolem jejího obchůdku a svítí se tam, mám kouzelné chvění…a to musí být všechno. Nic víc!

„Na tej ceste, ktorá konca nemá
kráča láska v modrých záplatách.
V batohu má všetky krásne mená,
všetky krásne kvety zeme, všetky kvety zeme na šatách.
Všetky krásne kvety zeme na šatách.“

Vzpomínáte? Marika Gombitová.

Co nám brání v tom, abychom si zařídili svět krásný? Abychom se snažili si navzájem porozumět, přijmout myšlenky druhého, žít jeden vedle druhého, abychom sdíleli tenhle svět?

První nápad bych měl: neúčastnit se diskusí na Novinky.cz a podobných webech. Není to třeba. Hnusem přetékající slinty k životu opravdu nepotřebujeme…

Buďte sví, ale buďte tu i pro druhé! Co myslíte? Čekají na to?