V životě každého jsou určité přelomové situace, které musí být oslaveny.

Kdysi jsem četl útlou knížečku od Marlo Morganové - Poselství od protinožců. Spisovatelka popisuje, jak se ze své moderní civilizace dostala k lidem australského domorodého národa, aby s nimi, a na jejich popud (!), prošla kouskem jejich a hlavně svého života. A v tom národě slavili vždy určitý posun kamsi výš. Třeba když mladý muž ulovil svého prvního klokana. Neslavili jeho narozeniny! Jaký je důvod k oslavě, že je někdo o rok starší? Jaký důvod má oslava Silvestra? Že máme odkrojen jeden rok života? Není na tom náhodou něco…? Ale zase když každá oslava je příležitost k napití…

Maturitní ples. Ještě to není oslava žádného pokroku. Zkouška z dospělosti je až na jaře, ale musí se oslavit teď, protože po ní se všichni rozprchnou po svých životech, naplněni vědomostmi a lačni po zkušenostech. Nebo aspoň „kadeľahšie“, jak se říká na Slovači (= bezcílně, cestou nejmenšího odporu).

Dcerka bude maturantka!

Omlouvám se, vždycky píšu o blbostech a nepřestanu ani nyní.

Sám již neočekávám žádný životní pokrok, třeba v tom, že prvně vstoupím na území Spojených států a zřím Sochu Svobody. Už ne. Zůstávám při zemi. Teď je to už na ní. Dokonce jsem si přikoupil i sako, košili a kravatu! (Ze starých jsem již dávno „vyrostl“, život je semlel a ony asi leží někde na hromádce k recyklaci.) To aby se za mne nemusela stydět.

Moje maturita byla před více než čtyřiceti lety, nemíchal jsem se tedy do dnešních zvyklostí, které dcerka prožívala: nácviky nástupu, mixáž hudby pro každého a pro všechny, půlnoční vystoupení, opět s namixovanou hudbou (Kolik tichých večerů jsme prožili, když byla dcerka se sluchátky ponořena do tabletu a stříhala a upravovala skladby podle neustálých připomínek změn, aby pak vše sedlo - někdo to udělat musí. Kdo? No ten šikovný.)

Tak se stalo, že jsem musel v pátek opustit dříve své zákazníky, upravit se do stavu kravatového a odjet do vedlejšího města, abych byl účasten součásti významného životního posunu své dcerky. Stojí už s kamarády v předsálí. Bože, jak jí to sluší! Copak šaty, ty už trochu znám, ale účes a hlavně líčení, to je pro mně novinka! Vždycky se snažila být přírodní, ale teď…. Je to kočka!

Večer byl krásný, skvěle moderovaný. Předtančení klučíka a holčičky ve stylu standard a latina bylo rozkošné. Holky ze skupiny scénického tance ze Zdib byly pružné jako had. Nástupy tříd a šerpování působivé, bylo znát, že třídy nástavbového studia jsou soudržné a dokáží nacvičit hezkou choreografii.

Půlnoční vystoupení maturitních tříd bylo úžasné! Právě se vzpomínkou na mojí dobu před těmi čtyřiceti lety žasnu nad jejich nápadem a odhodláním, s jakým se ho zhostili. Například: kdo jiný by mohl v bílých trikotech a baletních sukýnkách předvést smělé pas de deux z Labutího jezera, než kluci z 2d… (Prostě padedé druhé dé… :-))

Dokonce i na veřejnou žádost o ruku došlo.

V Městci Králové to prostě žilo!

Asi v půl druhé opouštíme kulturák. Také usuzuji, že hrané písničky, byť se mladým líbí, mi už příliš připomínají Matějskou - chybí jen to stálé „Atttencióón!“ a „Ááár jů redyyyy!!?“, než se atrakce uvede do pohybu. Nejsou to prostě moje „Eighties“. Dcerka s ostatními odjíždí jinam, je už dávno dospělá. A já? Okinka si cestou do Poděbrad tiše přede, snad ještě tišeji, než jindy a mně se honí hlavou spousta myšlenek. Také mi v ní hučí, protože už dávno jsem nebyl přímo pod pódiem u reprobedny, ale něco se změnilo. Je tu jeden člověk, který oslavil postup ve svém bytí, který se chystá uzavřít jednu mezietapu a bude postupovat dál. Kam? Kudy? Zatím asi ještě neví…

A já? Budu jí držet palce, budu s ní tělem i duchem a budu doufat, že směr, který si vybere, bude ten optimální. A budu se těšit, až spolu oslavíme další metu v životě, nikoliv jen uplynulý rok!

Ať je tvůj život dlouhý, strasti krátké, srdce široké a Země úzká!

Maturantko moje…