Poněkolikrát jsem vás ve svých zkazkách „obtěžoval“ svými soukromými pocity a city. Píšu to teď proto, že tyto věty můžou být pro někoho návodné, nebo možná máte podobné zkušenosti a dokážete mi poradit. A navíc - po všech těch mých článcích, kdy už o mně víte skoro všechno a jsem beztak už stejně „nahatý“, je to jedno. (Jistě si mě teď představujete jen v ponožkách a váš srdečný smích vám právě teď prodlužuje život. Nakonec - i to je mým cílem.)

Párkrát jsem se ve svých povídáních zmínil o jedné ženě, kterou jsem obdivoval až vzýval, při plném vědomí, že ji nikdy nemůžu mít. Osoba, kdy se cítíte krásně už jen v její přítomnosti. Akce vyvolala reakci. Respektive reakce zapříčinila akci… Vlastně jsem ji ani nechtěl a všechny moje touhy jsem si sám odsoudil k zániku. Co by se mnou dělala? Dokonce jsem jí při jedné zřídké komunikaci řekl, že i kdyby ona sama chtěla, s knedlíkem v krku bych jí to rozmluvil. (Pochopíte jistě - obrazně! Bylo by mi to k smrti líto a ne, že bych se při tom zrovna cpal svíčkovou!) Ponechme stranou to, že nechtěla. Tedy - ona to ani neříkala. Na můj povzdech nad její krásou mi jen poděkovala za kompliment. A právě tím jsme u toho:

Markétka.
Mám rád, když spolu lidé mluví. Vysvětlí si své pozice, mohou se tím dohodnout na čemkoli. Mrtvý brouk leží na krovkách, nožičky skrčené, byť k nebi, ale slovo z něho nevyrazíte.

Při vědomí toho všeho jsem s touto výjimečnou osůbkou chtěl být jen kamarád. Vážil bych si toho, ani nevíte jak. Nedělal jsem si vůbec žádné nároky, nezamýšlel s ní mít cokoliv bližšího, tím méně, když jsem se dověděl, že je zadaná. Do zelí nikomu nepošlapu. Jen jednou jedinkrát jsem ji, ještě předtím, chtěl pozvat na kávu a vnímat jen to, že je mi umožněno ji znát. Jenže když nemáte skoro žádnou reakci na nic, co uděláte? Nebyli jsme v pozici, kdy bych jí řekl:
„Tak sakra mluv!“

Řešil jsem to asi špatně, asi velmi špatně, tím, že jsem té osůbce napsal dopis (i o tom bylo v jednom z mých článků). Něco se podle mně nemá vymlčet a došel jsem tedy k názoru, že kde není řeč, vzniká písmo. Zbytečně. Ťukáte na dveře a nic. Dělají, že nejsou doma. Všechno v tom dopise bylo napsáno, myslím, naprosto jasně a střízlivě a za každým slovem si stojím! Byl tam jen obdiv, úcta, vyznání, vědomí nedosažitelnosti, nabídka kamarádství. Rozhodně tam chyběla vlezlost. Myslel jsem si, že takový dopis dokáže ženu (jakoukoliv, i zadanou) minimálně potěšit. A doufal jsem, že se mi ta jedna aspoň ozve. Ani tehdy jsem se nedočkal odpovědi od ní, naopak mi volal její „partner“, něco v tom smyslu, byť velice slušně, ať jí dám pokoj. Nic sama neřešila a v klidu mu dala moje telefonní číslo. Asi mu dopřála tu chvíli být jejím ochráncem. Vlastně mě to pobavilo, protože jsem po ní fakt nic nechtěl, a než bychom si vše řekli spolu napřímo, zasáhl do toho tenhle… člověk. Opravdu jsem neměl v úmyslu ji jakkoliv svádět a na kávu se snad běžně chodívá…snad…(?)... už dávno jsem nikoho nikam nezval. A u té kávy se obyčejně mluví a lidé si spoustu věcí vyjasní. Pokud ji samozřejmě člověk do sebe nekopne a nemá pak „spařenou držku“ (scénka Wimmer - Horníček), neschopnou slova.

Od té doby se odstřihla od všeho, co by mohla mít se mnou společného. Divím se nad rozsahem té eliminace, a mně, zdá se, považuje z nějakých důvodů, patrně, nevím, snad jako stalkera. Nemám tušení proč, není komunikace. Neotravoval jsem ji, nesledoval, nestál před domem, jen jsem na ni myslel a do myšlenek je každému houbeles. A to, že jsem jí předtím poslal pár neutrálních zpráv, třeba přání k svátku, daly by se možná spočítat na prstech jedné ruky, není stalking. Asi to má ale každý nějak jinak… Nikdy se to nedozvím. Zůstává to mojí nevyřešenou věcí, i když v skrytu duše doufám, že se ještě někdy potkáme, protože svět je malý. Teď mě napadá, jestli ona není reinkarnace Maryši a slovo „kafe“ nebyl jakýsi spouštěč k akci, aby po mně něco Mrštila…dvakrát…(jednou za Lojzu a jednou za Vildu)

Vykašlal bych se na celou věc. Nemám to zapotřebí! I si teď myslím, že si ani nezaslouží moje kamarádství. Hluboko v mém srdci je však stále. A křivdu,…ano, tu opravdu cítím.
Říkáte si, že mi před Vánoci měkne mozek. Když ona ale je…ach!

Tolik bych si přál, aby si tento článek přečetla. Viděla by čistotu mé duše v úctě k ní. Nevím, jak to zařídit. Už ne… Teď se ovšem bortí celá pointa mého článku o komunikaci, protože si nemůžu dovolit ji kontaktovat, mluvit s ní o tom. Musím počkat na onen fenomén „malý svět“.
Mám právo vědět proč? Mám právo znát odpovědi na svoje otázky?

Mluvme spolu! Proč spolu nemluvíme? Minule jsem psal, že se už nedokážeme na sebe napojit telepaticky, protože jsme evolucí zchromli. Jak se máme dopídit odpovědi, důvodu, požadavku, když chybí slova…?

Mnohdy to děláme jakýmsi zvláštním způsobem, že když se nám něco nelíbí, zhasneme. Tak! A není to vidět! Vyřešeno…
Zhasínáme před sebou? Zhasínáme mezi sebou? Proč?
Sviťme! Aby bylo jasno…
Protože jen ve správném světle vynikne naše krása. Fyzická, duchovní i duševní. Je v každém z nás, i když jsme právě nas…ní.

To, co si následně z hovoru odneseme, je už další věc, ale hlavně - víme to! A můžeme se podle toho zařídit, od něčeho se „odpíchnout“.

(Třetí dohoda Toltéků: Nevytvářejte domněnky.)

Co že to teď říkáte? Že už to fakt přeháním? Že si mám najít už konečně nějakou jinou a s touhle vás už nemám otravovat? Že je spousta jiných? Tak jo. Máte recht! ;-)
Mně tady šlo jenom o tu chybějící komunikaci mezi lidmi. To ostatní byla jen omáčka, balast…a láska.
Ale s dovolením - jiný už asi nebudu. Promiňte.
Je večer, jdu „hodit krovky“, nožičkama nahoru. Už ze mně dnes nic nevyrazíte!
Mám vás rád!
Hezký Nový rok vám všem!
I tobě, Markétko!