Když se podíváte na naši Zemi z vesmíru, jeví se jako malá modrá kulička. Kdo ji chce vidět jako placku, prosím, jeho názor mu neberu. Vždyť tu přece máme tu totalitu a cenzuru, tak ať si naběhne sám! Zatímco on jen musí „číst mezi řádky“, já to mám podloženo! Kdykoliv jedu okolo Olšan (Myslím hřbitov na Královských Vinohradech, ne sídlo valašského Krále!), tamní obyvatelé se pod stinnými korunami starých stromů a v záplavě čerstvých, vadnoucích i umělých květin překřikují, jeden přes druhého: „Já to viděl!“ „A já taky!“ A od koho jiného by to mělo být směroplatnější, no ne? Jinak - mezi námi - když se duchové překřikují, je to pořádný fičák, že se až koruny oněch stromů kývají! Běžte si to někdy schválně poslechnout.

Svět je prostě malý.

Ve středu jsem vyhrál jízdu. Ze Žižkova. Dva pánové v podvečer jeli z restaurace. Samozřejmě, že tam neseděli u kávy a limonády s brčkem. Vozem se rozlinul známý odér a já jsem si opět musel uvědomit, jak jsem rád, že už nejezdím po nocích. Zvláště jeden z pánů byl více ošlehán životními větry. Ale on byl pak ten, který měl „navrch“. Z té jízdy se nakonec vyklubalo tak příjemné povídání a vzpomínání, že jsem si znovu musel připomenout - nesuď člověka podle vzezření!

Pánové říkali, že jsou ze Severních Čech, a že jsou překvapeni, že v této hospodě mají tankový Březňák. Asi jsou to patrioti, zvyklí na „své“ pivo z Velkého Března a v Praze jsou lidé možná příliš zhýčkaní Plzní.

Pak padla prostorem nicotná věta:
„Když jsem jel do Kamenice…“ „Jakou Kamenici myslíte?“ zbystřím, uvědomuji si souvislost se Severními Čechami, protože Kamenic jsou mraky.
„Českou.“ odvětí pán, čímž mi potvrdil zdání.
„Vy jste z České Kamenice?“ jsem mile překvapen.
„Moje mamka tam má v Lipnici chalupu!“ vysvětluji.
„To je tam nad Kunraticemi, když se jede na Studený, ne?“

A už jsme byli ve svém krásném světě! A názvy míst už padaly o překot: Tokáň, Mezní Louka, Jetřichovice, Krásná Lípa, Vysoká Lípa, loupežnické hrady,...

„Tak to asi znáte Pavlinino údolí?“ ptá se cestující.
„Samozřejmě! Jakpak ne?“ jsem nadšený ze souznění. Ta malá modrá kulička se opět projevila.

„No, tam (v Pavlinině údolí) sice nehořelo, ale zase tam voda bere můstky.“ říká muž, znalý místa. Údolím vede cesta přímo vyzývající k příjemné procházce. Teče tudy říčka Chřibská Kamenice, jejíž tok poutník překonává přes několik můstků. Ale tato říčka se dokáže pěkně rozvodnit, a to pak ji poutník nemá jak překonat - mostky jsou fuč.

„Mamka je tam účastna v místním spolku, vede ho paní Tůmová, to je ta, co se zasadila o snesení rozhledny ze Studence a její opravu.“
„Myslíte Jitku?“
„Ano!“ no já jsem ve snách!
„A má tam maminka také jméno na schodu?“ ten člověk má opravdu přehled!
„Ano, má, i rodina mojí sestry!“ na každém schodu rozhledny je jméno přispěvatele na její opravu.
„Všude jsem tam čundroval!“ trumfuje pán, já tam nikdy pod širákem nebyl.

„Po tom požáru jsme se tam báli, ale teď už to zase začíná být lepší!“ říká člověk, který je s tímto kouzelným krajem spjat daleko více, než já.

„O tom kraji napsala jedna paní krásné knížky!“ sděluje pán, oba jsme měli její jméno na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout! Až moje mamka mi pak připomenula paní Natálii Belisovou, patronku tohoto kraje.

Bylo toho ještě tak pětkrát více, o čem jsme mluvili, protože pánové jeli „jen“ do horních Nuslí. Jinak by toho bylo třeba desetkrát více, kdyby měli delší cestu.

„Kluci, udělali jste mi obrovskou radost!“ děkuji pánům při loučení, možná i trochu naměkko. Vždyť já jsem právě prožil teleportaci do kraje mého dětství! Nakonec jsem si s nimi potykal, i když nevím, jestli je ještě někdy uvidím.

Určitě uvidím! Vždyť jsme tu přece na malé modré kuličce.