Nemohl jsem si nějak pomoci a při vymýšlení nadpisu tohoto článku jsem neodolal pokušení nazvat ho podobně, jako je v mém nejoblíbenějšímu filmu - o Saturninovi. Nebudu ale zasahovat do ctihodné práce kanceláře Saturnina a pana továrníka - dědečka, vysvětlení „zkreslených“ románových příběhů ponechám plně v jejich kompetenci (’Továrník se nejmenoval Dubský, ale Mikulka’. A kdyby něco - heslo je „Setapouch!“... však jistě víte… Omlouvám se, já to prostě miluju!). Uvést věci na pravou míru teď musím jen sám po sobě.

Veliké díky za to patří mojí sestře, která je se severočeským krajem, oblastí kolem České Kamenice, spjata daleko více, než já. A vypátrala následující:

V jednom z mých nedávných článků (TAXIZKAZKY: Život po životě) jsem psal o návštěvě zaniklého hřbitova pro obce Kunratice a Líska, o jeho vyčištění místním spolkem, o osazení prostranství novým křížem, aby opět připomínal místo důstojného odpočinku těch, kteří tu byli před námi. A psal jsem také o vcelku novém náhrobku, označeném symbolem železného kříže, jenž dokládá příslušnost k německým ozbrojeným silám. Ten člověk, uvedený na jeho tabulce, nebyl místní rodák, jak jsem se mylně domníval.

Jednalo se o jedenadvacetiletého Obergefreitera Guido Köhlera, pilota Luftwaffe, který 7.2.1945 přelétával letoun Messerschmitt Bf-109 G-10, W.Nr. 151006, 4.Fl.Ü.G.1, z Chemnitz do pražských Kbel. Patrně vlivem silné mlhy havaroval do úbočí Zlatého vrchu nedaleko obce Líska, kde stroj vybuchl a shořel, pilot zahynul.

Zlatý vrch je již dávno známý svou čedičovou sloupcovitou odlučností, dnes je to chráněná přírodní památka, podobně jako Panská skála - „Varhany“ u Kamenického Šenova, v Práchni. Kdo jste tam byli, jistě jste zůstali v úžasu nad pravidelnými pěti- či šestibokými sloupci sopečné vyvřeliny, ztuhlé navěky v čedič. A kdo jste tam ještě nebyli, jeďte tam a zírejte!

V oné době, a ještě dlouho poté, byl Zlatý vrch činný lom. Po odstranění trosek stroje byl ještě nějakou dobu využíván k těžbě kamene. Na unikátnost tohoto přírodního úkazu, snahu o jeho ochranu statutem „přírodní rezervace“ a zastavením těžby, totiž přišli odpovědní až dlouho poté.

Příběh díky badatelům získal svoji konkrétní podobu. Díky lomové činnosti již dnes nebylo pravděpodobné najít cokoliv z onoho stroje, trosky byly navíc hned po havárii uloženy po nějaký čas na dvoře starosty obce Líska. Přesto se podařilo badatelům nalézt, ovšem díky setrvačnosti letících trosek při výbuchu až na opačné straně kopce, ještě pár úlomků bloku motoru DB 605.

Pokud jsem svým romantickým pojetím zápletky místního rodilého mladíka právě někoho zklamal, moc se za to omlouvám! Myslím ale, že jsem nemusel být až tak daleko od pravdy. Vedle upomínky pilota Köhlera mohou klidně stát další kříže mladých mužů, kteří se zde opravdu narodili a nebylo jim dopřáno dožít svůj život do spokojeného stáří. Jen si na ně zatím nikdo nevzpomněl. A stejně tak mladý Guido, původem Estonec, mohl mít doma v Estonsku slečnu, která na něho čekala. Marně…

Válka prostě semele všechny, i ty, co ji nechtějí. Měli bychom to mít stále na paměti! Nevidím do hlavy tohoto letce, vím jen, že naši letci, Čechoslováci, bojovali za svoji vlast, pokládali životy, aby pomohli porazit nepřítele. A myslím, že když shůry pozorují dnešní kolaboraci některých (třeba je to jen…. nevědomost? nerozhodnost?), je jim z toho smutno…

Pořád si myslím, že váleční piloti byli mistrní „dělníci“ svého oboru. Ať už to byl třeba náš František Peřina, Karel Kuttelwascher, nebo Douglas Bader, Percy Charles Pickard, Stanislaw Skalski, Ivan N. Kožedub, ale i Adolf Galland, Erich Hartmann, Hans-Ulrich Rudel a tisíce jiných, všichni to byli Mistři se ctí rytířů. (Omlouvám se, kvůli omezenému rozsahu článku neuvedu hodnosti a všechna udělená vyznamenání, která si svým odhodláním zasloužili, stejně jako počty sestřelů (!).) Svědčí o tom i setkání posledních přeživších v poválečných letech, kdy piloti RAF a USAAF mohli stisknout pravice „kolegům“ z Luftwaffe.

Proto si myslím, že i mladý desátník Guido Köhler, který zahynul při přeletu stroje, nikoliv při vzdušném souboji a střelbě proti spojencům, si ten náhrobek zaslouží. Jeho duše symbolicky spočine v místech jejího odchodu z pozemské pouti, v nádherné krajině borových lesů na přelomu Labských pískovců a Lužických hor.

Moc děkuji mé sestře Martině za dohledání podrobností!

Použity byly stránky leteckabadatelna.cz , kterých tvůrci k uvedené informaci využili knihy Martina Veselého - „Hvězdy nad Krušnohořím“.

A děkuji také tomu, který na již nevyužívaný, ale vyčištěný a opět důstojný hřbitov umístil vzpomínku na jednoho konkrétního člověka.

Nechci, aby měl někdo nutkání posuzovat tyto piloty a jejich technicky zdařilé stroje jen jako zabijáky! Proto jsem uvedl pár „leteckých es“ z obou stran konfliktu, aby si „byli kvit“. Oplývali ve svém řemesle umem a mistrovstvím.

Doba se změnila a se „zabijáky“ se potkáváme v každodenním životě. Jsou to automobily a jejich nepozorní, bezohlední, zfetovaní a opilí, anebo jen mladí a nevyježdění, leč namachrovaní řidiči. Nevím, jestli je potřeba vytvořit studii o srovnání obětí vzdušných soubojů tehdy s počtem mrtvých při autonehodách dnes. Asi ne… Já to tedy rozhodně dělat nebudu! Raději budu mít v úctě ty, jejichž řemeslo neovládám. Všechny!

Protože oni třeba zase neumí taxikařit… ;-)

PS.: Ještě dodatek k poslednímu odstavci. Pilotovi bylo 21. Dvacetjedna! Stejně jako mnohým dalším pilotům v té době, kteří vzlétali na zteč proti nepříteli. Z dnešních jednadvacetiletých mám občas strach. Ne, nedrží ruce na kniplu se spouští svého Browningu, Berezina nebo Mausera, drží ruce na volantu…!