Jsme tu! Podařilo se nám, coby „vítězné spermii“, probojovat na tento svět. Tohoto daru bychom si měli vážit! Že někdo neuvízl v gumě (jednoduchý vtip).

Tedy takhle: někomu se znovu sem zpátky už moc nechtělo. Myslel si, že to tu v předešlém tak nějak „zflikuje“ a hned zase pojede „šupem nahoru“, jako anděl Petronel v kouzelné pohádce Anděl páně. Jenže ouha, musí tady na Zemi, stejně jako on, ještě něco učinit, odčinit, zařídit, provést, zkrátka odpracovat. Myslíte, že tomu tak není? Argumentačně mi to vyvraťte! ;-)

A tak se tedy, možná nuceně, potkáváme, komunikujeme spolu, prožíváme cokoliv, aniž bychom to vlastně chtěli. Proč jsme znovu tady? To nevíme. Nejsme si vědomi účelu. To ví jen Někdo, kdo nás sem poslal.

Proč? Chceme být už přece ve svém „jinde“! Podle toho také naše jednání vypadá. Počínáme si díky tomu v tomto světě iracionálně. Nebo se pletu?

Jak si jinak vysvětlit onu nenávist, kterou vůči ostatním jedincům mnohdy chrlíme? Vždyť jsme všichni lidé, nejsme v potravním řetězci tygr vůči králíkovi! Kde se vzala ta pohnutka, že máme potřebu druhého osočovat, urážet, snažit se ho co nejvíce zranit? Máme asi vztek, že nejsme „jinde“.

(Až budete mít chvíli, pusťte si písničku famózní „šansoniérky“ Hany Hegerové: ‚Jinde‘ od dvojice Hapka/Horáček. Tam to všechno je.)

Samozřejmě, že mám v první řadě na mysli proud nenávisti na internetových diskusích, tam je to typické. Kde se v lidech bere to nutkání jiného potupit, ponížit? Politika/političku, které jsem v životě nepotkal a osobně je neznám, označím za zkorumpované a ničemné, herce, kteří vyjádří nějaký názor, pojmenuji nýmandy a příživy, kteří nic neumí, dívku či ženu, která se nechá vyfotit v plavkách (pominu důvod proč to dělá) nebo soutěží v miss, ohodnotím jako hnusnou, tlustou/vyzáblou, atd. Všechny tvůrce názoru pochopitelně zastírá anonymita. Kdyby respondent reagoval na druhého z očí do očí, mohlo by se mu stát, že by on mezi ty oči „dostal tečku“. Bylo by to sice výchovné, ale jistě ne správné. No ačkoliv…

Ale není to jen o diskuzích na internetu, kde je to markantní. Agresivita je všude kolem nás. V běžném životě, na silnicích a nezřídka i v rodinách. Svět hrubne. Proč?

Sleduji, že málo lidí začíná v hodnoceních u sebe. To se raději pustí do jiného. Příklad? Jedu třeba po komunikaci označené za hlavní silnici na myčku pod Ikeou na Černém Mostě. Z garáží Ikey, odkud se musí dát přednost, vyjíždí blondýna (v bíemdabljůví) a troubí na mně, že jsem ji nepustil. Nezačne u sebe, že dělá kravinu. Naopak tiskne klakson v jakémsi přesvědčení. A já? Zastavím, otevřu dveře a křičím něco velmi hrubého ve smyslu „Jdi mi k šípku, plantážníku!“ (respektive plantážnice). A to je právě ono! Situace se hrotí, aniž bychom se zklidnili ve svém nitru a připustili si, že nemusíme nutně mít pravdu. Že ta pravda může být na straně „protivníka“, lépe protistrany. A ten, který je v právu, se přes to velkoryse nepřenese, ale chybujícímu to „dá sežrat“.

Situace vyzněla do prázdna - blondýna si zajisté nechtěla pokazit ondulaci a odlepit nové nehty rvačkou, já jsem potřeboval si nechat umýt auto, abych byl připraven pro své milé zákazníky - to je mi přednější. Vnímáte to doufám jako odlehčení, že? Mimochodem - v továrně BMW sice nemontují blinkry, ale na klaxon nezapomenou nikdy! :-P

Než bychom se třeba starali o svůj život, raději se do krve přeme o politický pohled. Ne, nevstoupíme do politiky sami! To ne! Raději budeme pomlouvat ty, kteří z různých pohnutek spatří v práci v parlamentu prospěšnost. Sobě nebo společnosti, to je teď jedno! Není to tak?

Často se teď v prázdných chvilkách mezi jízdami dívám na různé články, třeba ohledně vývoje situace v naší zemi po volbách. A jsem v úžasu nad tím primitivismem diskutujících. Proč? Opět bych musel opakovat: žádný z nich, diskutujících, do politiky nevstoupil! Proč tedy nenávistně hodnotí toho, který tu odvahu měl? Je úplně jedno, ke které politické straně nebo hnutí se komentující hlásí. Mám na to sice svůj názor, nehodlám ho zveřejnit. Samozřejmě, že se mi ježí chlupy při pohledu na…, nebo když slyším určité osoby… Politiku si ale připouštím maximálně potud: (a jako vážená paní Zita Kabátová, podle jejího dávného výroku, podobně jako ona, rukou ukazuji na úroveň jen kamsi pod kolena).

Jsme tu! Žijeme na tomto světě jenom jednou. O budoucích životech, o budoucích světech nic nevíme. Není nikdo, kdo by se vrátil k nám do minulosti a vyprávěl nám o tom. Užívejme si tu nádhernou možnost tu být! Dělejme sobě i jiným život krásným! Ne tím, že si vystavíme bohatý dům, budeme jezdit na drahé dovolené, koupíme si byt na pláži… Myslím, že o tom to není. Můžeme být jak majetným kreténem, tak i milým chudým společníkem. Symbol lidství může být někde úplně jinde.

„Náhle se za oknem objevil skřítek.
Rozhrnul oponu z máminejch kytek,
pěkně se usmál a pěkně se podíval,
a pak mi do ucha potichu zazpíval:

‚Dej mi ruku svou
studenou od okenních skel,
všichni tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto, abys šel.’“

Vzpomínáte? Karel Plíhal: Pohádka. Neznáte? Vygooglujte si ten skvost, poslouchejte a s úsměvem se staňte malými s dospělou duší.

Nejsme tu spíš z těchto důvodů? Jeden pro druhého? Ne každý pro sebe na úkor druhého?

Je to těžké, vím, ale pojďme na to chvíli myslet.

„Šmudla si přivezl v odřeným Wartburgu
kámošku z dětství - prej nějakou Sněhurku.“

Opanujme tento zdánlivě dětský svět, ze kterého nám možná půjdou lépe řešit dospělé záležitosti! Proč? Protože děti mají ve své bezelstnosti pravdu! (Než se od dospělých naučí lhát.)

„Pátrání kriminální ústředny vždy tátu našlo někde v mlází,
či přímo v lese na okrese Bardejov,
jak přemítá, kde je jinde - jak tam jít.
Jak přemítá, kde je to „jinde“ a jak tam jít?“

Zatím chci být tady!