Jaká je naše představa o životě? No tak: vydělat peníze, pořídit si bydlení, mít zdravé děti a jet tak dvakrát….no raději třikrát za rok na dovolenou. (Možná jsem trochu jízlivý, deset let jezdím taxi a deset let jsem, jako živnostník, dovolenou neměl. Lituji toho jen kvůli dcerce.)

Ale co když nám do toho vstoupí něco, co jsme si nenaplánovali?

Každému prý život naloží jen tolik, co dokáže unést. Jenže každý má ten práh tíhy života jinak vysoko. Já například, když se mi „hroutí svět“ vím, že když o tom napíšu jedné své mnohaleté známé, dočkám se odpovědi:

„To není problém! To se dá vyřešit!“, což je přesně to, co potřebuji v onu chvíli slyšet. Ta výjimečná žena nemá jednoduchý život, ale svůj zdánlivý klid dokáže rozdat. Musel jsem jí i jednou napsat, že ona je můj ostrov, ke kterému vždy doplavu pro záchranu, když je moře kolem nevlídné. Je to „jen“ moje účetní, ale její práh je hodně vysoko! Vlastně ji mám za to rád.

Dnes jsem podruhé vezl jinou úžasnou ženu. Poprvé jsem se s ní při mém příjezdu do Fakultní nemocnice domlouval, na kterém místě se potkáme, abych ji vyzvedl.

„Budeme na dětském urgentu a máme vozík,“ zní indicie od paní.

Dnes, když jsem viděl křestní jméno paní a její počáteční a cílovou adresu, už jsem nevolal. Jel jsem najisto! A na „obvyklém“ místě je připravena maminka, před sebou drží za madla invalidní vozík menších rozměrů a na něm sedí klučina, její syn. Hned je poznávám, i když jsem je předtím vezl jen jednou. Chlapce mamka ukládá do nabídnutého podsedáku, zatímco já umísťuji jeho vozík do kufru. Vyrážíme na mně již známou adresu. Cesta je zvláštní. Klučina se projevuje jen výskotem a skřeky. Rozsvěcí světélko na stropě, mačká tlačítko spouštění okna, bouchá dlaní do okna, reaguje na to, když se kolo jeho vozíku vzadu v kufru za jízdy samovolně otáčí. Kdykoliv se mu něco líbí nebo nelíbí, křičí, až se lekám. Nejsem na to zvyklý.

„Já už to znám, jinak bych se také lekala.“ říká klidným hlasem maminka. Se svým synkem rozmlouvá tak, jak to vždy jen maminka dokáže - bez překladatele. Má to naposloucháno a cítí to srdcem.

„Ty ale dneska lumpačíš, viď?“
Celou tu dobu, celý ten čas ji obdivuji:
„Vy jste úžasná! Občas na vás myslím, když vzpomínám na naši první jízdu.“

Ta paní celou tu dobu mluví se svým synkem s takovou láskou, porozuměním a empatií, že mě to až….dojímá. Její vlastní krev se potýká s neřešitelným problémem a ona se mu věnuje, jak se dnes říká, 24/7. Takovou ženu zasadit do zlata! Klidná jako želva přijímá život a trable svého syna jen tak, jak to snad nejlépe dovede. A má vlídnost i pro ostatní. Poslouchá moje slova a mile reaguje. Je fantastická!

Na co asi myslí, když třeba leží v noci v posteli, svého potomka už obstarala a přemýšlí si jen tak o životě? Má v myšlenkách prostor na nějaké dovolené? Mohla si svůj vlastní život vybrat? Jistě si ho představovala úplně jinak! I přesto se s neuvěřitelnou láskou stará o své dítě. Neptám se na nic! V takových chvílích se mnohdy stává, že první, kdo to vzdá, je muž. Tady to tak patrně není… Táta možná finančně zajišťuje rodinu, na mamce je všechno ostatní. Fakt nevím! Mamka ví, že nelze dát své dítě do Bazoše, nebo na Aukro. Je pouze její a postará se, jak jen to bude umět a zvládat. A myslím si, že po nocích spíše přemýšlí nad tím, kdo se jednou o synka postará, až ona tu nebude. Zatím je ještě spousta času…

Na konečné adrese vykládám dětský vozík z kufru a přistavuji ho ke dveřím Okinky. Mamka zatím přesvědčuje v klidu synka, aby (mi) nebouchal do auta.

„To nemůžeš pánovi bouchat do auta! Ona se mu auta moc líbí a vždycky si musí bouchnout! Ne, to nemůžeš, to není naše auto! Prosím, nezlobte se!“
Jen dokážu říct, že se vůbec nic neděje a opět vzdechnout:
„Vy jste úžasná!“ s vědomím, že člověk, který se nesetká s jejími problémy, nemá nejmenší šanci ji pochopit.

Tak co? Máme ještě týden dovči! Tak co třeba Ibiza? Bali? Dominikána? Nebo zase jen ta Dubaj?

Dokáží se lidé vcítit do někoho, kdo to má jinak, i když by si stokrát přál něco jiného?

Ale co! Vyfotím si koz…poprsí, sklenku koktejlu s paraplíčkem a dám to na „instáč“, ať lidi čumí, jak si žiju! A zboří mě, když nemají v showroomu auto té barvy, po které právě toužím! V pohodě. Užijte si to! Opravdu, fakt. Proč? Protože můžete!

Při pohledu na tu dvojici si musím říct, že se mám vlastně báječně a všechny moje potíže jsou absolutně nicotné!

A při vzpomínce na tuto úžasnou ženu říkám: Hluboké koření vám všem, kteří se staráte o jiné bližní s různými druhy postižení! Ta služba, to poslání, jsou nedocenitelné! A bohužel také mnohdy zdánlivě neoceněné, protože vnímání vašich svěřenců může být rozporné. Nevzdáváte to, jste skvělí!