To jsme si takhle s dcerkou „o sobotě“ vyjeli do blízkého kraje poznat nějaký nový kout.

Rozhledna Babka nedaleko Zruče nad Sázavou je pěkná, stabilní, vysoká, rozhledná a pod ní je, na prahu altánu pro útulek pocestným, i ta babka, vyřezaná z kmene stromu zdatným a umným řezbářem, kterak vyhlíží nové návštěvníky. No, vždyť už jdeme!

Jo, babka! Àpropos, vybavila se mi jedna pasáž ze standupu Martina Filippi, kterého mám rád pro jeho hru se slovy, kde přirovnával ženy k houbám. Babky zmínil jako ty, které vidíme v lese hned zpočátku, ale bereme je až cestou zpátky. Není to ode mne nic proti ničemu, zejména vůči ženám ne, pro tuto chvíli tu schází souvislost, ale k zamyšlení to, uznejte, je!

Mimochodem - rozhlednu jsme viděli hned, ale protože je zajímavá tím, že pod ní chybí větší parkoviště pro ty, kteří přijedou z daleka, nechali jsme Okinku na jediném vhodném (a volném!) místě, po pěšině obešli celý kopec, a tak zdolali „Babku“ až cestou zpátky. Vlastně jsme té řezané stařence vpadli do zátylku. A včil mudruj!

Také mám rád hru se slovy. Zejména, když se k nim najde vhodný protějšek. To se dá navymýšlet blbostí, ajajaj! Dnes jsme na to byli s dcerkou dva.

Podzimní krajina se krásně barví do žluta, rezava, červena a hněda, zklidňuje se před zimou, ale nám to stejně nedá, jakmile vejdeme mezi stromy, díváme se po houbách. Nejsme tak dokonalí, jako například „Šumavská houbička“, kočka, která najde tyto přírodniny kdykoliv a úplně všude, ví o nich spoustu věcí a má svůj youtubový kanál s touto problematikou a potěšením. Houby nám tedy raději samy vychází v ústrety. Ano, je doba muchomůrek červených, krásných hub, které jsou ve žloutnoucí trávě viditelné na první dobrou. A tak jsme odbočili z cesty, abychom si prohlédli ostrůvek jejich jedovaté nádhery. A kousek od nich leží v trávě jablko… Jak se tam asi dostalo? Já říkám:

„Jablko sváru“, kdy už někdo neměl myšlenky na svačinu a vmetl ho nazdařbůh do lesa (“Sněz ho!“ „Zase jabko! Já už ho nechci!“). Dcerka říká:

„Jablko nepadlo daleko od stromu“, což byla v tu chvíli pravda pravdoucí.

A teď jsme u toho! Všichni si myslíme, že víme, co tím autor dávného výroku myslel. I já jsem rád, v tomto duchu, že dcerka nepadla daleko od stromu, když je ochotna se mnou sdílet, vymýšlet a rozšiřovat tyto „bejkárny“.

Jablko nepadá daleko od stromu. Oukej.

Ale co když tím stromem je smrk, borovice, jeřabina a bříza? Osobně se přimlouvám za břízu, k jejímuž kmeni leželo jablíčko nejblíže. Jak si to vysvětlit? Má to znamenat, v lidských rozměrech a podle toho, komu je citát určen, že „jablko“ je osvojeno? Že se o jeho blaho a vývin stará někdo, kdo není jeho původcem? Nebo to má značit, že se jedinec ocitne v neznámém prostředí a je jen na něm, jak si poradí s nastalou situací, aby „prolezl“ životem co možná nejlépe?

Mám si myslet, že když budu postaven před problém k řešení, musím si opakovat heslo:

„Jablko pod břízou“, jako že to beztak za mně nikdo nevyřeší? Či snad mi pomůže naopak někdo úplně neznámý?

Nebo mi to má napovědět, že jsem se ocitl na místě, kde nemám co pohledávat? Někde, kam nepatřím?

Uznejte, že přemýšlet se dá úplně o všem. Od toho jsme lidé, kterým byla tato vlastnost dána. A pokud je to v krásné přírodě, jde to, tak nějak, lépe.

To je ale nápad, vylézt na rozhlednu v pošmourném a větrném počasí! Nelitujeme! Rozhled nebyl až tak špatný a ani nás z nejvyššího patra „beobachtungsstelle pro civilisty“ (Postřižiny) neodnesl „vichr z hor“ na další štaci (Jára da Cimrman). Proč by měl člověk dělat jen ty optimální věci za optimálních podmínek? Však i ty výše uvedené úvahy odpovídají situaci a prostředí, že?