Za celý svůj život jsem byl v nemocnici čtyřikrát: poprvé, když jsem se narodil, podruhé, když jsem si na základce na lyžích zlomil nohu, potřetí, když jsem byl na jistém zákroku, který by mohl přispět ke vzniku miminka a počtvrté, když jsem pak, jako pozorovatel, mohl spatřit ten nádherný uzlíček, kterému se podařilo přes všechny zábrany vstoupit na svět.

Z toho úvodu se chci omluvit, že zase píšu o blbostech, ale je to pro mně prostě neobvyklé.

No a popáté - teď:

Ve středu večer to nebylo úplně to pravé. Srdce mi bušilo jako o závod. Chvíli se to srovnalo, jsem zvyklý všechno zaspat, ale pak znovu! Letmo jsem překontroloval, jestli se tep shoduje s kadencí samopalu vzor 26 a už jsem bez rozmýšlení bral telefon. Na urgentu v Nymburce řekli, že mám přijet a jestli nechci sanitku.

„Ne.“ - než jsem domluvil, dcerka už stála oblečena u dveří

„Jedu s tebou!“

V Nymburce jsme okamžitě šli na řadu. Myslel jsem, že mi jen něco píchnou a půjdu domů. Asi jsem jim trochu přidělal starosti, protože byli jiného názoru a chvíli jim trvalo, než se podařilo mně a moje tělesné hodnoty „srovnat“. Řekli mi, že mám nějakou tachykardii, či co (“Jednak nevím, co to je a jednak mě to uráží!“), a že si mě tam na pár dní, minimálně do zítra, nechají. Poznamenali, jaký jsem „vzorný“ pacient, že v tomto stavu sám přijedu autem do nemocnice a zavolali mi dcerku z chodby, kde ona zatím čekala. Není to hezký pocit, když mi ten uzlíček teď stojí nad postelí, po tvářích jí stékají slzy (přeci jenom jsme sami dva) a mně se těžko říká, že mi nic není, když ze mně trčí hadičky a dráty, monitor houká na poplach, jeho barevná hudba z červených světýlek bliká, protože takový „materiál“ už tam dlouho neměl. No, aspoň mají trochu diskotéku.

Asi v jednu hodinu po půlnoci šla dcerka na noční vlak a já jel na vozíku na JIP.

Druhý den rozhodli, že má o mně zájem Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, oddělení kardiologie. Takže nakonec i tou sanitkou jsem se svezl a po Štěrboholské magistrále i s houkačkou! (Takhle rychle jsem skrz Prahu ještě nebyl! Saniťačka říkala, ať koukám z okna, že se mi pohledem do krajiny zklidní tep….No, nezklidnil…)

Nebojte, nebudu vás unavovat zdlouhavými popisy všech procedur, i když bych nevěřil, co všechno se dá za dva dny stihnout. Důležité je, že nenašli žádné zúžení cév a tepen a při dalším zákroku odstranili možnou příčinu srdeční arytmie pomocí „ablace“ (To také nevím co je, ale když doktor na sále vydal asistentovi tento příkaz, věděl jsem, že bude následovat odporná bolest na srdci… Samozřejmě, že vím, co to je, všechno mi předem vysvětlili!).

To, proč to píšu, má jiný záměr.

Jak na urgentu v Nymburce, na JIPce tamtéž i na akutní kardiologii na Vinohradech se ke mně, i k ostatním pacientům, chovali tak skvěle, že si veškerý personál zaslouží můj vřelý obdiv. Možná se to někomu zdá infantilní, ale když ležíte téměř nemohoucí na posteli a vlídná sestra vám řekne „Tu nožičku musíte dát sem!“, zní vám to jako rajská hudba. Mně to tedy neříkali. Do třísel mi mi kydli pytle s pískem, aby se zatížily rány po katetrizaci, nohy mi přivázali k posteli, abych se nemohl hnout…. Ale s láskou! ;-)

Z těch lidí sálá empatie, vcítění, zájem posloužit, ne si odkroutit svých dvanáct hodin. Jejich služby připadají nekonečné, přesto neponechají nic náhodě. Když mě večer přivezli ze sálu, sestřička, paní Andrejka, mi ohřála večeři, rozkouskovala maso, abych neměl žádnou práci, obložila mě ubrousky a kdybych se odvážil poprosit, ať mě vleže na zádech ležícího nakrmí, věřím, že by to udělala. A bez „nataženého“ obličeje!

Každý lékař/lékařka se mi představili, oslovili mě jménem, potřásli mi rukou a vysvětlili mi svůj uvažovaný postup při léčbě. Omlouvám se, já to opravdu neznám! Třeba je to teď už běžné a já jsem rád, že naše zdravotnictví se vyvinulo i v přístupu k pacientovi. Že už to není ono:

„Máte tam na chodbě jedny mandle!“

„Vy jste ten žlučník?“

„Který z vás je to koleno?“

To se pak i najdou chvilky, kdy se dá udělat nějaká legrace. A v tom pracovním vypětí ji jako koření vítají určitě všichni. Třeba když mě starší sestra v Nymburce přemlouvala, ať se vyčůrám, že něco do zprávy napsat musí. A její kolegyně dodala:

„Jinak vám s ním musíme takhle zatřást!“ a divoce naznačila rukou pohyby ze strany na stranu. Tak jsem se vyděsil a raději se vyčůral. Ale byla to výzva, to vám povídám! Bažant je pro mne pořád jen ten pernatec, který se dá, věnován mi myslivcem, oškubat a upéct.

A v Praze mi sestra přivážela na posteli na pokoj nového spoluležícího. Někde u sebe měl položený přístroj, který celou dobu přesunu cosi prováděl a vyluzoval u toho zvuk

„u—u—u—u“ a mně nenapadlo nic jiného, než že jsem řekl:

„Vejš, Radime!“ a k mé radosti to oba dva, sestra i pacoš, pochopili a bylo veselo! (Jedná se o scénku z filmu Na samotě u lesa, kdy pan otec Radim Zvon - Ladislav Smoljak, předvádí Lavičkovým, jak u nich kuňkají žáby a jeho paní - Naďa Urbánková, není spokojena s žabí tóninou.)

Víte, často vozím staré lidi různě k lékařům. I to patří k mojí službě. Nezřídka od nich slýchám, že tady mi tohle neudělali, tohle udělali, tohle měli, tohle neměli - spousta stížností. Na všechno! Neodvažoval bych se někoho z nich soudit, nejsem v jejich kůži. Já se jejich současného věku možná ani nedožiju! - i když, rouhat bych se asi neměl, přeci jenom jsem teď prý možná měl na mále, ale někdy mi připadá, že jediný program těch stařečků už je jen obrážet doktory a kritizovat je, na všechno si stěžovat. Je už nikdo nezmění. Ale my ostatní - mladší - hledejme ve všem stále nejprve to lepší! Bude to mít vliv na naše myšlení a pocity! Stěžovat na všechno si umí každý….trumbera. A proti nám stojí bílá armáda, která nám chce pomoci od našich bolestí a strastí, i s pomocí moderních zbraní (Jak dlouho tady funguje léčba srdeční arytmie pomocí ablace?).

Páni doktoři, děvčata a dámy sestřičky, uklízečky, saniťáci - byli jste všichni skvělí a já vám za to moc děkuji! Již citovaná sestřička paní Andrejka, krásná paní doktorka, která se mi na sále skrze zápěstí „šťourala“ drátem až v srdci a já bych ji raději potkal v úplně jiném prostředí, prostě všichni.

Jsem pro vás jen jeden pacoš ze stovek jiných, ale dokázali jste mě přimět, abych vám věnoval tento článek.

Neuvědomujeme si, co vzácného máme stále na dosah, až když to najednou potřebujeme!

Děkuji vám! Všem!

A děkuji tobě, Aško! Neboj, ještě se mě tak snadno nezbavíš! ;-)

PS.: Po návratu z nemocnice jsem kontaktoval jistou praktickou lékařku, a ta mě, bohužel, vrátila zpátky na zem… Ach jo!