TAXIZKAZKY: I takový je život
Když jsem v minulém článku psal, jak musím poslat dcerce pohlednici na tábor, měl jsem najednou pocit, že to musím nějak vysvětlit. Vždyť je jí už osmnáct! Dokonce mi jedna paní v taxíku řekla:
„A kolik jí je?“
„18“
„Tak to už je snad dcera, ne?“
„Ne, už navždy to bude moje dcerka!“
To, o čem je toto povídání, má úplně jiný motiv. Chci ho věnovat jedné vzácné ženě. Je to soudkyně. Soudí rodinné právo. Již dlouho jsem nepotkal, ani v taxíku, ani v životě, někoho s tak velkým srdcem. Naše občasné cesty jsou vždy báječné a obohacující a těším se vždy na tu další, i když je to v systému aplikace taxi jen věcí náhody a algoritmu. Ale náhody vlastně.... Ještě tak dobrých pět minut vždy sedíme v mém taxi před domem té vzácné dámy a dopovídáváme si věci, na které nám čas jízdy nestačil.
O dcerce jsem se před ní také zmínil. Říkala, že na tom není vůbec nic špatného a dodala ihned svoji příhodu:
Její kolegyni umřela maminka. Tato moje paní, říkejme jí třeba Libuše, ta také uměla moudře soudit, jí v těžké chvíli říká:
„Víš, je mi to moc líto, je to těžké a já ani nevím, co v téhle chvíli říct! Pomůže ti, když tě obejmu?“
A ve chvíli jejich objetí jí kolegyně říká:
„Tak. A až teď jsem přestala být dítětem!“
Už mi rozumíte, že moje dcerka bude „dcerka“ až do mého navždy?
Jak jsem již říkal, paní je soudkyně v oblasti rodinného práva. A tak si povídáme, třeba o tom, jak to mám po rozvodu já a jaké ona má zážitky. Nic ze živých spisů! Jen minulo! A mnohdy již zapomenuto.
Zvou ji prý i do Klokánků a podobných zařízení. Odmítá raději tyto návštěvy, protože jí bohatě stačí záležitosti projednávané soudem, setkávání se s dětmi by jako matka těžko rozdýchávala a mohlo by to vést k podjatosti u soudních řízení. Jednat soudně o péči o děti musí být sakra náročné! To jsou ale moje slova, nevyznám se v právu, tak to reprodukuji jen tak, jak jsem to laicky pochopil. Nemusím se přeci vyznat ve všem.
Často paní soudkyně řeší změny ve střídavé péči o děti.
Příklad: U soudu je otec a matka. Péči mají nahodilou, po domluvě. Žádná pravidelnost, týden sem, týden tam. Mimochodem, už z principu je to divnost!
„A vašim dětem to takto nevadí?“ ptá se soudkyně.
„Ne, ony jsou zvyklé!“ zní ze soudní síně.
Najednou paní soudkyni napadlo (cíleně):
„A u koho budou děti příští víkend?“
Nastal čas dohadování rozvedených rodičů....
„Teď mají být u tebe! Nebo ne? Vlastně u mě!“ „Ne, u mě!“
„Vidíte? Vy sami, dospělí, se nedokážete dohodnout! Jak tomu potom mají rozumět ty děti, o kterých říkáte, že jsou zvyklé?“
A pak jedna příhoda, která mě, řekněme, zaujala:
Soud o změnu ve střídavé péči. Navrhovatelka říká o otci:
„Když měl děti teď u sebe, dal jim k večeři rajskou omáčku!“
Paní soudkyně se snaží vcítit se do situace a přizpůsobit se lidsky klientům:
„To je prima, tu mají děti rády. A měly to s těstovinami nebo s knedlíkem?“
„To je jedno!“ praví navrhovatelka.
„Ony tu rajskou totiž měly ten den ve škole k obědu!“
„Tak pán to asi nevěděl a omáčku měl již uvařenou...“ uvažuje soudkyně.
„Ale bylo to ve škole vyvěšeno v jídelníčku na nástěnce!“ trvala na svém matka.
Paní soudkyně se obrátila na právního zástupce otce se slovy:
„Pane doktore, žádám vás, abyste svého klienta obeznámil, aby četl jídelníček na nástěnce školy!“ Pohledy soudkyně a obhájce se potkaly, a v šibalských pohledech bylo znát, že.... musí řešit kokotiny. (Pokud se náhodou někomu útlocitnému nelíbí tento výraz, omlouvám se, ale trvám si na něm!) I to je život, když se u soudu řeší třeba zvednutá prkénka na WC.
Pro další odlehčení:
Nějak jsem se při živém hovoru o této „rajské“ příhodě zmínil při jízdě jedné mojí zákaznici. Následovalo podezřelé ticho. Trefil jsem se snad do živého? Že by se někdo v něčem poznal??
A nakonec i její scénka, že i ona je jenom jedna z nás:
„Můj manžel, teď už bývalý, přišel s nápadem, že se vlastně rozvádět nechce, že by to jako zůstalo všechno při starém, akorát bych se ho prý neptala, kam chodí. Náš syn se na mě podíval s vyvalenýma očima a říká: ‚No mami, na to bys přistoupila!?‘ A já jsem si nechala zvlhnout oči, to my ženský umíme, my jsme hrozný mrchy a jen jsem pokrčila rameny.“
Takže se i zasmějeme...
V mém taxíku jede tisíc lidí, kteří mají sedmset věcí k řešení (někdo totiž vůbec nic neřeší...). Nikomu jinému neřeknu nic konkrétního, na to jsem až příliš profesionál. Jak jsem už kdysi napsal: taxitajemství! Všechno je jen mezi námi a jen v každém samotném z nás.
A tak teď čekám na chvíli, až budu opět v blízkosti a dosahu ctihodné paní soudkyně Libuše, ona si mě třeba vybere pro jízdu a ten následující čas strávíme opět příjemným povídáním. Těším se na to! Je to myslím dáma s obrovským srdcem. Dokáže zároveň svým protějškům nastavit zrcadlo, aby si uvědomili své, mnohdy nesmyslné a malicherné, jednání. Vždyť tady nejde o boj dospělých, ale o děti! O jejich děti!
A je to člověk, kterého si můžu opravdu lidsky vážit. Ale její úděl je vskutku nelehký.