Nejdříve si dnes dovolím jeden velmi starý pražský taxikářský vtip:

Na Nuselském mostě stojí pán a přes zábradlí zadumaně hledí do hloubky pod sebe. Zastaví u něho taxík a řidič se ho ptá:
„Nepotřebujete hodit do Nuslí?“

Pro mimopražské: Nuselský most (kdysi most Klementa Gottwalda) býval, pro svoji výšku a absenci jakýchkoliv zabezpečení, magnetem sebevrahů. Stačilo přeskočit zábradlí… No a pod ním je část čtvrti Praha 4 - Nusle, zde konkrétně dávný „Jamrtál“. Vidíte, že pražští taxikáři chtěli vždy pomoci každému… Je to taková slovní hříčka.

Kdybych teď chtěl pokračovat tím, že toužím každého zákazníka „hodit do pohody“ (Ne shora do Nuslí! No, ačkoliv…), samotnému, i když je to pravda, by mi už bylo trapně. To musí každý zjistit sám, jak se u mně ve voze cítí. Já chci tento článeček využít ke chvále české nápaditosti a slovních hříček.

Před nějakou dobou se mi poštěstilo několikrát odvézt domů jednu paní. (Už na sebe asi nenatrefíme, sám už jezdívám domů dříve, než ona končí v práci.) Večer vždy zavřela svoji provozovnu a jela do Hovorčovic, do ulice V Pohodě. Musíte uznat, že tam se to přímo nabízí. Paní vždy nastoupila a já říkám:

„Takže já vás, jako vždy, hodím do pohody!“

No není to pravda? Je to pravda!

Tato část Hovorčovic rovněž dokazuje onu českou nápaditost. Není tam ulice Dlouhá, Příčná, Okružní, Spojovací, případně Revoluční, jako v každé obci, kde ulice mají jména. Tady je kromě oné V Pohodě ještě například Rozmarná, Povětrná, Líbezná, Slunečná, ale i Na Slunci, Za Vodou a konečně třeba Na Konci světa. Já myslím, že tam bych na zbytek života klidně chtěl bydlet. I s vědomím, že už nikdy nebudu Za Vodou, že se už nechytám u Líbezné, že mám zase ale věk na to, aby mi už nevadila ani ta Povětrná. Ne, ještě nejsem Na Konci světa…!

Jste v pohodě? Oukej, tak popojedem:

Kdysi, ještě v mé době dispečinku, jsem v pátek večer nakládal v Nuslích (výše uvedených :-)) na Otakarově ulici dva muže, otce a syna. Jeden měl futrál s kytarou, druhý s akordeonem. Je pátek, bude se hrát, zpívat, pít, veselit se a třeba i tančit! Jedou někam na horní Žižkov. Takových jízd byl nespočet. Někteří se jedou bavit (“Pane řidiči, můžete ještě chvilku počkat? My si tady ještě něco schováme!“ a ukrývají sáčky s drogami do kalhotek, do ponožek, aby to u nich bdělá ostraha nenašla. Ještě, že po mně nechtějí, abych jim to do kalhotek uklízel já! Zaplať pánbůh, je to za mnou. Jezdím už jen ve dne a vozím úplně jiné lidi!), někteří jsou tu od toho, aby svým umem, a co si budem - za pár kaček, naopak někoho pobavili a zpříjemnili mu večer před víkendem.

Až při jízdě s mými muzikanty vyšlo najevo, že jedou od hospůdky Pohoda v Bělehradské do hospůdky Pohoda v Sudoměřské. Prostě rozkaz zněl jasně: V pátek večer hrajeme v Pohodě! No jo, ale ve které? Tak hned ta první to nebyla… Ta druhá? To už nevím. Protože od druhé Pohody odjíždím pryč a ony hospody s názvem Pohoda v Praze nejsou jen ony dvě…

Takže doufám, že se pánové v pohodě dostali do té správné Pohody, kde svojí hudební produkcí šířili pohodu mezi hosty, kteří si pro svůj páteční večer vybrali právě tuto Pohodu a ne žádnou jinou!

A vám nesměle říkám: Buďte sví, ale dělejte vše pro to, abyste přinášeli pohodu všem kolem sebe, jako ti dva muzikanti - otec a syn. Sami se hoďte do pohody, aby jste pak mohli být….kde? Inu….

V pohodě!