Vypravili jsme se v sobotu s dcerkou do Prahy. Hlavním úkolem bylo totiž vylézt na rozhlednu a spočítat schody. (Přihlaste své potomky, vnoučata, do kteréhokoliv z oddílů s květem hořce ve znaku - ‚Asociace TOM‘, ve vašem okolí - zažijí spoustu zábavy na pravidelných schůzkách, užijí dobrodružství letních táborů a můžou se i ob rok účastnit dubnové ‚Hořcové výzvy‘ - plnění stovky rozličných úkolů, třeba tohoto. A pokud jste z okolí Poděbrad, oddíl 4005 Robinsoni vás zaručeně uvítá!)

Zatímco uvažovaný perimetr dcerky, právě studující mapu, sahal až k Humpolci, já jsem chtěl, pochopitelně, jen někam blízko. Na Kaňku u Kutné Hory už jsme byli, v Hrubém Jeseníku také,...

„Tak pojedeme do Prahy, za Černým Mostem nad Kyjemi je rozhledna Doubravka“.„Tak jo.“
Rozhledna je zajímavé, unikátní konstrukce, vypadá, jako kdyby obří mravenci postavili tři svoje vajíčka do trojúhelníku a nahoře je opřeli o sebe. A zavěšené točité schodiště se krásně houpe. Je překvapivě docela vysoká, a ten výhled! Mmm! Na jednu stranu sídliště Černý Most, hned vedle sídliště Lehovec, za námi areály Pragolaktos a Coca Cola, v dáli spalovna Malešice… ;-) Nemusí člověk čučet jen do fádních lesů, luk a polí, že? (Cítíte tu lehoulinkou ironii?)

Musím ovšem slavně prohlásit to, co obvykle říkají na mém oblíbeném YouTube kanálu Tajemno a záhady: „Ale je tady krásně!“

Pokoušel jsem se rovněž zavzpomínat, jak jsem tudy před devatenácti lety vozil dcerku v kočárku. Broučínka! Na Černém Mostě jsme tehdy bydleli. Nepoznal jsem to teď už, vypadalo to tu jinak. A když už jsme tu, tak CČM, obchodní dům Centrum Černý Most.

„Tati, můžeme se podívat po nějakém oblečení?“ Vcházíme do prodejny nadnárodního řetězce a během chvíle má dcerka v ruce asi osm ramínek s textilem, který má nejen zahalit tělo, ale člověk si v něm chce a má připadat dobře. Odchází do kabinky.

„Prosím, vem to rychle a bez focení se před zrcadlem!“ říkám, když vidím to množství šatstva a při vědomí dnešních zvyků mladých. A tak tam stojím, opřený vedle kabinky a jsem vlastně za ty chvíle rád. Ten pocit, že blízký člověk, nejbližší, byť již dospělý, je zvědavý na můj názor, je těžko popsatelný.

„Tati, můžeš!“ žádá dcerka o posouzení.

„Je to dobrý, ale chtělo by to o číslo větší. Přinesu ti ho!“ nakukuji závěsem do komůrky elegance a krásy, a pak funguji jako spojka mezi kabinkou a věšáky. Jako jedni z mála, když už nechci, při naší skromnosti, říct, že jediní, vracíme nepadnoucí zboží zpět. Pamatujete na jedno pravidlo z knížky Roberta Fulghuma - „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“? - ‚Vracej věci na své místo‘. Ano, možná jste se to učili ve školce, možná vás to učili vnímaví a pořádkumilovní rodiče. Při nevědomí, kam až může tato moudrost dosahovat.

Dcerce to zkoušení jde dnes ale obdivuhodně rychle! To musím uznat.

Při čekání u její kabinky pohlížím do ostatních, prázdných, opuštěných. Ony tedy nejsou až tak opuštěné. Na věšácích a hlavně na zemi jsou hromady šatů, trik, halenek, kalhot, sukní… Je tohle vůbec možné?

Když si jde leckterá žena koupit něco na sebe, nezřídka řekne, že jde pro nějaké „hadříky“. Lze to pochopit tak, že se k oděvům, které jí nevyhovují, chová opravdu jako k hadrům a nechá je válet po zemi?

Do prostoru kabinek vchází prodavačka, odebírá hromady ze země a odchází.

„Dobrý den, dobrý den!“ volám za ní a musím to zopakovat, protože mě nevnímá. Se zvláštním výrazem v obličeji se otočí.

„Prosím vás, takhle se tu lidi chovají?“ ptám se jí a prstem ukazuji na chlív v kabinkách.

„Vot vyidite, že to úklyzime!“ odsekne nabroušeně, protože má dojem, že ji chci kárat.

„Ale to není nic proti vám! Já jen chci vědět, jestli jsou lidi takoví….“ vysvětluji moje pohnutky ji oslovit - nedopovím...

„Prasata.“ doplní totiž za mě prodavačka.

Co to v nás je? Kam se ztratila ta úcta k prodavačkám a komukoliv ve službách? Kde je naše slušnost? Ta pokora před těmi, kteří pro nás to oblečení vyrábí a je jedno, jestli jsou v Bangladéši, v Číně, nebo ve Vietnamu? Cítíme se v těch oděvech dobře? Líbíme se? Jsme sexy? Tak proč to děláme? Protože jsme „nad věcí“ a ostatní jsou jen „lokaji“ určení k posloužení nám? Je to póza? Jako když tykáme Vietnamcům ve „večerce“?

Nepromlouvá ze mně zaujatost, ani machismus! Ženy mám rád, je mi v jejich přítomnosti hezky, i třeba když jsou právě vkusně oblečeny. Chtějí se nám líbit a také se nám líbí, ale v těch kabinkách nebyl pánský kousek ani jeden. Já vím, je to s námi, muži, jiné. Chlap přijde do obchodu, vezme gatě, vyzkouší si je, vezme o číslo větší, protože od loňska se jim asi zcvrkly míry v pase (No jo, letošní šestatřicítka už není stejná, jako ta loňská!), triko si ani zkoušet nemusí, prostě X(XXX)L, zaplatí a odejde.

Prostě je mi proti srsti dnešní zvyk v určitých prodejnách oděvů, že si nanosím různé zboží do kabinky, a pokud mi nevyhovuje, nechám (pohodím) ho tam. Znovu opakuji - negeneralizuji to! Těchto osob je jistě zlomek. Ale jestlipak si ten zlomek také uvědomí, že ta prodavačka posbírá jejich vyzkoušené, neakceptované a odhozené oblečení, urovná jej zpět na ramínko a zavěsí opět na věšák, aby si ho vzala další zákaznice, nyní už pěkně vyválené, na vyzkoušení? A možná se vše opakuje…

Není to náhodou stejné, jako když si někdo v samoobsluze osahá deset rohlíků, jestli nejsou oschlé, a pak si raději koupí chleba? Samozřejmě až ten čtvrtý…

Jo a dcerka to stihla všechno vyzkoušet v rekordním čase i s focením se! Už se zlepšuje, dostává se do formy! Je to určitě tím, že ženy toho stihnou více najednou. Jak říkala moje dávná kolegyně:
„Jsme vícekanálové!“
A kabinka po nás zůstala prázdná a čistá… Akorát peněženka malinko zakrvácela…;-) Jsem holt táta…

Ženy, holky naše krásné! Vás pár kterých se to týká, i když si to teď odmítáte připustit: buďte svědomité nejen v naší blízkosti! K vaší jemnosti a něžnosti patří i to, že po sobě nenecháte v kabince prodejny spoušť… O to víc vás budeme hodnotit a jistě i milovat! Věříte?

Dvě fabulace a konstrukce na závěr:

1)

„Tobě to ale sluší! Jsi krásná!“
„Ach, děkuji! Padly mi až ty páté šaty. Jsou dokonalé, viď?“ (Ty čtvery předtím tam leží v chuchvalci na zemi…pozn.autora)
…a mohlo by to pokračovat:
„Ano! A pokud jsi ty ostatní odnesla zpět na věšák, pak to TY jsi dokonalá, ne ty šaty!“

2)

Žena chodí po bytě, sbírá mužovo prádlo a oblečení, odnáší ho na vyprání a oprávněně hudruje.
„Copak moje hromádka! A ta hromádka, kterou po sobě necháš v kabince prodejny, to je co?“ praví muž.
Nezlobte se holky, jsem jen chlap a myslím to odlehčeně. Ale nesnažíte se nás přizpůsobit tak trochu k obrazu svému? Že ano? No tak to nám ovšem musíte být vzorem! ;-)
Já vím - vy jste z Venuše a my z Marsu. A to je na tom právě to krásné…

PS.: To, že jsou na některých prodejnách u zkušebních kabinek věšáky k odložení nikoliv optimálního oblečení, pro mně není omluva. Jak že to říkal pastor Robert Fulghum?