Je doba dovolených, takže o čem psát? Správně, o dovolené!

Starší - vzpomínejte, mladší - zkuste si představit, třeba vám četba ukrátí čas při čekání na váš let do míst, kde třeba zrovna nemají žraloci hlad, nebo nejsou nasr... trochu neklidné kosatky...

Bylo to někdy koncem sedmdesátých let, když jsme se jako rodina vypravili do Bulharska. Po vlastní ose, naší Škodou Š-100, dnes ozdobou srazů veteránů.

Naši, ségra a já.
Nebudu psát, že občané se tehdy mohli dostat víceméně jen do zemí socialistického společenství a výjimečná cesta do „Jugošky“ zaváněla možností tudy utéct na Západ. Josip Broz Tito byl sice gauner, ale se Západem se kamarádil, tak proč toho nevyužít?

Taková Izerovština:

„Dělají zájezd do Jugoslávie.“
„Hm, a kdy je návrat?“
„Blbce prý neberou...“

Až do anekdot se to dostalo.
Vyrazili jsme z Prahy tak, abychom byli večer v kempu u přehrady Ružiná poblíž Slovensko - Maďarských hranic.

Hranici jsme další den přejížděli až v Lenártovu, trochu jsme si Slovenskem zajeli, protože prý byly v Bratislavě avizovány dlouhé fronty na hranici. Hm, tady taky...

Druhý den jsme pokračovali přes Maďarsko. Miskolc (Tady jsem poprvé viděl litrovku Coca Coly, něco nevídaného! Exotika! A ochutnal! Pochopitelně ve skleněné láhvi. Měli jsme ji dlouho schovanou.), Debrecen až do Rumunska.

V Romanii, po noci v příšerném kempu u Oradei, jsme prostupovali stále údolími, vybaveni historkami, že není radno kdekoliv na venkově zastavit. Hrozilo prý od okradení až po zabití. A také jsme prchali před blížící se bouřkou, metelesku blesku!

Děravé silnice, kličkování mezi výmoly, zůstaly nám v paměti všudypřítomné cedule „Drum in lucru.“, což jsme si přeložili něco jako „silnice v opravě“. (Náš současný ekvivalent: „Probíhá technologická přestávka.“) Tankodrom.

Cestou jsme zastavili v jakési vesnici u obchodu, mamka chtěla obstarat něco pro hladové krky. Z toho mála, co se zdálo být poživatelné, zbyl nakonec jakýsi sýr, velmi mastný (tukem, ne cenou), ale dokázal nasytit. Štangle salámu ke kulinářskému zážitku nevybízela, naopak si chtěla ještě nějaký čas poviset.
Cesta přes Kluž, Sibiu.
Po bouřce, které jsme nakonec stejně neunikli, a této krkolomné cestě, jsme najeli na tehdy jediný kousek dálnice v Rumunsku, z Pitešti do Bukurešti. Táta rozjel naši Škodovku, ale ve 40 to začalo kuckat.

„Asi jsme někde v tom dešti a kalužích nabrali vodu!“ řekl taťka a začal čistit motor. V plovákové komoře karburátoru nějaká voda byla. Vyčistil ho, nasál benzín.

Rozjet se, přidat, 40, kuckání a přískoky. Zastavit. Znovu sundat sání, víko karburátoru, rozebrat vzdušníky a trysky, profouknout, smontovat.
Opět!
Můj táta byl úředník a všechno se učil za pochodu. Jakékoliv manuální práce prováděl jako samouk. Ovšem odhodlaně!
Po poslední nucené zastávce chvíli seděl za volantem, přemýšlel, pak řekl:
„Ještě něco zkusím!“
Znovu se ponořil do motoru, vymontoval kondenzátor na rozdělovači a nahradil ho jiným, který měl v zásobě.

Naše Škodovka nabrala prudkost a směle pokračovala dál přes Giurgiu na hranice s Bulharskem. To bylo ono, tímhle to bylo! Prošlehnutý kondík!...asi.

Po půlnoci jsme zakotvili někde v kempu na Bulharské straně u Ruse k zaslouženému odpočinku. Ráno už zbýval jen poslední kus cesty, sice asi přes čtvrtinu Bulharska :-), ale už úplně jiným krajem, s plantážemi růží, zdrojem pověstného bulharského růžového oleje, na Nesebar. Přes Šumen, Varnu.

Krásná dovolená to byla! Ubytování v soukromí, byť přes Čedok. I ty jejich čubricou navoněné karbanátky (kebabče, kjufte) jsme přežili! Se sestrou jsme se bavili tím, že se po poloostrově přesouváme od „Puch 1“ k „Puch 2“, atd. „Puch 1“ byly z okénka prodávané smaženky, samozřejmě s čubricou, „Puch 2“ byly smažené rybičky, sardinky, šproty a balené do kornoutu z novin, které prodávali ve stánku v přístavu.

Mamka říkala, že odtud neodjede, pokud je neochutná. Přes naše varování si jeden kornout poslední den koupila a jak myslíte, že to dopadlo? Málem jsme jí je snědli, jak byly dobré!

A já za ty prázdniny vděčím rodičům a hlavně taťkovi, který nepropadl panice a dokázal si poradit. Dovezl nás tam, i potom domů.

Cesta zpět již byla jinudy, možná kratší trasou. Vybavuje se mi, že jsme, opět v Rumunsku, projížděli v noci kolem nehody, účastníci byli možná i Češi a žebřiňák. Často tam byly k vidění povozy, mnohdy s volským potahem, kterým v noci jen na boku blikala petrolejka. Takový vůz se snadno v dešti přehlédl a neštěstí bylo hned.

Našim se nepodařilo najít žádný kemp k přespání (mapy nic a do internetu zbývalo ještě tak pětadvacet let), a tak jsme k nejnutnějšímu noclehu, v autě, zastavili někde na kraji silnice. Nebyli jsme sami, bylo nás tam takových poutníků víc. Brzy se po blízkých vsích rozneslo, že tam stojí auta s turisty, kteří by se dali o něco pumpnout. Rychle jsme nad ránem startovali a odjížděli před dotěrnými vesničany, možná v poslední chvíli.

________________

Byla to doba, že lidé si museli sami poradit v různých situacích a také to tak dokázali. To samozřejmě dnes také, ale svět je tak nějak více propojený. Stačí zavolat, najít na netu, asistence.

Správní řidiči, což byli téměř všichni, měli brašničku s nářadím a nejnutnějšími náhradními díly a věděli co a jak. Včetně motoristické latiny, kdy si sami vyměnili na silnici těsnění pod hlavou. Latina tomu říkám, protože to znám jen z vyprávění, nemám to „ověřeno z více důvěryhodných zdrojů“.

Jo a pak si vybavuji, že jsme se v tamních bulharských místních novinách dočetli, že v Československu mezitím prudce zdražil benzín - na 8,-Kčs/litr.

Srát na staré časy! Ale mladí, važte si všeho, co máte! Je dobré mít stále na vědomí, že nic není samozřejmé.
A poslední slovo: Dnes už mi dávno čubrica nevadí! ;-)

PS: Přemýšlel jsem, vzpomínal jsem, ale moje paměť už má vypadávky. Poprosil jsem mamku, co si z té doby pamatuje a ona přispěla měrou nevídanou. Za to jí moc děkuji a tento článek je tedy kompilací našich vzpomínek. (A to jsem ani neřekl ségře o její paměti, to by bylo určitě na seriál! ;-))