Takhle to vypadá, když si s nápadem v hlavě jednou nejdříve vymyslím nadpis, a pak k němu chci napasovat článek….

No, jak bych vám to….abyste to správně pochopili: mým cílem bylo vám ukázat, s čím se setká taxikář, co všechno může být jeho práce, jeho „každodenní chléb“. Jenže to není až tak pravda. Protože to, co prožije taxikář, je úplně nicotné proti tomu, co zažívají mnozí jiní sami ve svých životech.

Takže…ano, je to vlastně správně! Den, jako každý jiný, ale není to až tak ten můj den.

Věřím, že mi porozumíte…

Vybírám si jízdu. Tedy - reaguji na poptávku jízdy, ale předem jsem si jist, že mi bude přidělena (vyhraji ji). Je to jen kousíček a jsem tu, jako dopravce, široko daleko sám. Ale co, každá „kačka“ se počítá! aneb - „Není čas na hrdinství.“

Jízda začíná na Sofijském náměstí v Modřanech, je to přes dispečink „zděděný“ po zaniklé Taxi Praha a v poznámce je od operátorky pokyn: „Prosím, pána vyzvednout na recepci.“ Zdravotnického zařízení. Zaparkuji na parkovišti obchodního centra, v jehož areálu se zařízení nachází a dojdu na středisko. Sedí tam klient, starší pán, francouzské hole, nemůže na nohy. Paní na recepci mi už předem děkují. Je to něco výjimečného? Snad ne…

Tělo mi zatím funguje, a tak nedokážu sdílet pocit někoho, kdo to má, bohužel, jinak.

Byla prý myšlenka povolat sanitku, ale čekací doba 3-4 hodiny by spoustě lidí zasáhla do programu. Řečeno diplomaticky.

Pánovi pomáhám z recepce kliniky až ke schodům, které dokáží být dosti významnou, byť nezbytnou, překážkou. (Seběhnu je hned?...po třech?…nebo rovnou seskočím? Prosté, že? Milý Watsone.) Říkám pánovi:

„Pojďte, zkuste sťapat ty schody, já zatím dojdu pro auto, musel jsem ho nechat na parkovišti.“
Nemohl jsem auto odstavit v úzkém příjezdu k nákupnímu centru, na zákazu. Souhlas.
Běžím pro auto, předjedu, pán sedí dole na schodech.

„Pojďte, chytněte se mě, pomůžu vám!“ Pán mě bere kolem ramen, druhou rukou se opírá o hůl (Tu druhou hůl a igelitku s léky jsem mezitím uložil do vozu.) Přejdeme napříč chodníkem, ale obrubník do ulice už byl asi moc a nohy pána přestaly poslouchat a podlomily se v kolenou. Asi tím, jak sestoupil níž na úroveň vozovky. Nevím, (zatím) nevnímám takový minimální pohyb jako problémový. Prostě se na výjezdu z parkoviště sesunul na zem. V silnici. Doprava stojí. Jeden řidič vystupuje z auta a ptá se:

„Chcete nějak pomoct?“
„Jste zlatý! Ano! Asi si s ním neporadím.“ vítám okamžitou podporu.

Nejsme schopni, ani ve dvou, pána zvednout ze země. Je neuvěřitelné, jaká je váha bezvládného těla. Až on sám přichází na nápad, že k autu přes ulici doleze po čtyřech, po kolenou. Podaří se! Všechna auta zatím stojí a hle!: nikdo netroubí! Možná všichni mlčky zírají, jak se člověk sune po kolenou přes ulici, aby to mohli doma věrně vyprávět:
„Víš, co jsem dneska viděl(a)?“

Ale ne, křivdím jim a vím to! Lidé nejsou tak špatní. Ani si nás nikdo nefotil, ani nenatáčel na mobil, jak je dnes ve zvyku. Asi… Neměl jsem čas si toho všímat. (Že by ve mně přeci jen klíčilo sémě nedůvěry?)

Pán zatím už klečí u otevřených dveří Okinky, ale dál to nejde.
„Zvednete se?“
„Ne, nejde to!“ cítím z pána zoufalost.
„Tak víte co? Chytnu vás z druhé strany za ruce a vtáhnu vás do auta na břicho!“ zkouším navrhnout.

Není to špatný nápad, ale on je chlapisko a já jen chroust…jde to jen do určité míry. Do jeho pasu. Pomůže nám onen náhodný motorista, který stále stojí poblíž ku pomoci. Já za ruce, on za nohy a pán už leží na zadní sedačce Okiny a s úspěchem se mu daří nohy přesunout do sedu.

Děkuji náhodnému řidiči, věřte, udělalo mi to moc hezky u srdce!
„Vy jste taxikář!?“ ptá se náhodný ochotný, když vidí nálepku na předním okně, asi si myslel, že máme s pánem více společného.
„Ano, jsem. Ještě to bude asi náročné.“ odvětvím.
„Tak hodně štěstí!“ říká řidič.
Vyjíždíme do místa bydliště. Kousek…
„Můžete prosím zacouvat až před vchod a zazvonit na zvonek? Manželka mi přijde pomoct!“ zní přání pána. Jsem rád, že na to nebudu sám a jedu po chodníku až před dveře.

Paní přichází obratem. Má i klíček k plošině, která je u nich v domě instalována, aby vozíčkáři překonali schody k výtahu. Pán svojí manželce - sdílející s ním život v dobrém i ve zlém - odvypráví svůj příběh (Jako bych slyšel dcerku, když nás chtěla už na nádraží co nejrychleji informovat o všem, co na výletě zažila.) a opět se po čtyřech sune od auta k plošině. Pravou nohu má jen obvázanou, volné prsty si odřel už o asfalt vozovky při přesunu k autu, takže teď za sebou na dlaždicích toužebně vyhlížené a spásné „domoviny“ zanechává krvavou cestičku.

„Nevíte, co s tím?“ říká mi manželka u plošiny. Beru si od ní klíček od ovládání, je tu jediný otvor jako zámek a jediné tlačítko. Plošina se spouští dolů. Paní mi děkuje, ale necítím se být machrem, moc jiných možností k ovládání plošiny tu není.

Pán doleze až na plošinu, zavřu bezpečnostní dvířka, tlačítkem ho vyvezu na úroveň chodby k výtahu, otevřeme horní dvířka a on se znovu jako hafík souká do výtahu.

„Je to hrozné, co?“ napadá mě první blbost v záchvatu soucitu.
„Je to strašný!“ vnímám odpověď.
„Počkejte prosím tady, něco vám přivezu! Jste úžasný! Moc vám děkuji!“ naléhá paní.
„Ne, nic mi nevozte! Musím jet dál!“
„Ne, slibte mi, že neodjedete! Opravdu!“
A tak mi ještě paní přinesla dvě láhve fakt dobrého pití…

A co si máte z tohoto článku vzít?

• Že si máte vážit vlastního těla, dokud vám funguje.
• Že se stále najdou lidé, kteří jsou ochotni vám okamžitě pomoci, jako ten neznámý řidič.
• Že lidem, kteří se starají o bližní, kterým tělo „vypovědělo službu“, by měla být vyslovena nekonečná chvála a úcta, když už my sami nedokážeme změnit jejich ohodnocení.
• Že vděk jiných vás hřeje u srdce.
• Že já sám si nejsem schopen ani představit, že by moje tělo mělo řešit zčistajasna takové potíže.

A nakonec

- Že člověk tu prostě není sám.

Každý si nese svůj kříž, mnohdy bojuje s životem, který se k němu nezachová třeba nejlíp. A že když má někoho, kdo s ním sdílí strast, kus života s ním prožil a je stále ochoten ho podpořit, je to dar nejvyšší! Vždyť přece ve dvou se to lépe táhne.

Přeji všem hodně lásky! Hodně síly k podpoře svého partnera, který se necítí právě komfortně.

Hodně uvědomění vděku ke svému partnerovi, který se o vás nezištně stará, protože to kdysi slíbil, třeba před Bohem, že v dobrém i ve zlém…

A když bude potřeba, jsem tu a připraven vás odvézt!

Každý večer, vždy samozřejmě po práci ;-), si cucnu výborného věnovaného tříletého Havana Club na zdraví vás všech, kterých se to týká! Vás, kteří toho zdraví právě potřebujete ve větší míře, vás, kteří odhodlaně pečujete o ty, kteří to sami nezvládnou, i vás, kteří jste ochotní všeho zanechat a přiskočit jinému na pomoc.

A já? Já už musím s tím zdravípřejným cucáním přestat, abych vás mohl zítra zase vozit… Odpočatý a zcela střízliv! :-D