Po celkem již dlouhou dobu, mí milí, se vám snažím psát příhody z mého taxíku, abyste přišli na jiné myšlenky. Nebo aspoň takové ty řeči, abyste věděli, kudy běží myšlenky obyčejnému dročkaři.

Z důvodu skladby klientů, kdy jsou neuvěřitelně všichni prima, se v poslední době omezuji na různé úvahy, protože pikantností z cest je minimum.

A tak existují spíše jen takové „glosy“, které mně samotného pobaví. Tak třeba děti. Ty dokážou vyloudit úsměv svojí bezprostředností. A zase je to o té skupině lidí, která s námi jezdí. Z nějakých důvodů se už nemusím obávat maminek, které tajně podsouvají dětem „držhubné“ sušenky, takže relativně tichá jízda je následně vykoupena, po jejím ukončení, okamžitým odjezdem na vysavač a uvedením vozu do předchozího stavu. Jojo, o chování lidí v taxi by mohl být samostatný článek…

Zmíním jen pár příhod, úplně obyčejných, které mě teď hned napadly:

Kdysi jsem vícekrát vezl provozní jednoho hotelu z práce a první zastávka vždy byla u babičky s dědou, abychom vyzvedli „Chytrolína“ - její malou dcerku. Sice si už nevzpomenu na nějaká její „moudra“, je to již dávno, ale tuto domácí přezdívku měla jistě opodstatněnou. V hlavě mám ale jinou souvislost, které jsem byl na vině já. Když jsem je jednou večer odvážel, vyhýbal jsem se v úzkém úseku u tramvajového ostrůvku cyklistce tak „šikovně“, že jsem si o protější obrubník rozrazil pneu. Nic zvláštního, prostě vyheverovat, vyměnit za rezervu a jedeme dál, ale „Chytrolín“ na to pořád prý vzpomíná, jak pan řidič měnil kolo. I takové vzpomínky utváří dětský svět, než jsou nahrazeny něčím „důležitějším“.

Když jsme jednou zastavili s jednou rodinkou před portálem Lochkovského tunelu (u Slivence byla nehoda), synek se dožadoval jízdy. Vysvětleno mu bylo, že nemůžeme jet, protože svítí červený kříž. Taťka vtipně navrhl, že by se dalo vylézt nahoru a přemalovat kříž na zelenou šipku. Synek se toho vážně chytl a my, dospělí, jsme se předháněli v nesmyslných nápadech, kdy on uvažoval o jejich provedení. Tak nám těch 15 minut čekání docela pěkně uběhlo, již bez otázek „už tam budem?“.

Při teď poslední, nedávné příhodě, jsem si rád vzpomenul na dobu, kdy moje dcerka byla malinká a oblažovala nás svými prvními poznatky o světě. Tentokrát jsem opět vezl jen prima maminku, a ta mi vyprávěla zážitek se svojí malou dcerkou:

„Šli jsme do školky. Malá ukázala na nebe a povídá: ‚Hele, orel!‘. Dívám se tím směrem. ‚To není orel, to je čáp! On tu krouží, a komu si sedne na komín, tam budou mít miminko, protože čápi nosí děti.‘. Malá se zamyslela a povídá: ‚Ale co když si sedne na garáž?‘. Kdykoliv jsem si pak na tu větu vzpomněla, měla jsem hezký den!“. A já jsem samozřejmě musel dodat, že tam patrně budou mít malé autíčko. Smart?

Vrcholem je, když rodiče po nás posílají své potomky samotné. Vyzvednu synka ze školy a odvezu ho na trénink, nebo dcerku z doučování domů. Tam je to ale o naprosté důvěře v Liftago a jeho řidiče. Rodiče si sami vyberou šoféra a o jízdě svého juniora mají naprostý přehled. A pro mně samotného je ctí, že toho klučinu, který jede s hokejkou a bagem plným chráničů, že za ním málem není vidět, odvezu spolehlivě na určené místo. A taťka či mamka to vědí a vidí, mají přehled o naší jízdě!

Jsou to všechno prkotiny a každý z vás přispěje daleko lepšími historkami. A co když právě chci, abyste si vzpomněli na svůj dětský věk, nebo když vás vaše děti či vnoučata rozesmála svými okamžitými dedukcemi? Třeba se o nějaké výroky bližních podělíte…

Ta droboť je úžasná, přináší nám radost! I když je té mojí už za chvíli 20. Vždyť jsme si je sami vyrobili…!

Napište „vejšplechty“ vašich blízkých dětiček, vy si je jistě rádi připomenete a nás tím mile pobavíte!