Jsem člověk pozemní. Homo terrestris. (To mi poradil Google, od latiníka se rád nechám poučit.) O létání jen slýchám od znalých a létající stroje jsou pro mně tudíž něčím posvátným. Pro někoho je přesun vzduchem tak běžný, že já na jeho místě bych hned za hermetickými dveřmi hledal strojek na označení jízdenky…. A revizora…

O mém posvátném vztahu k letadlům jste se mohli dočíst v dřívějším článku Křídla vzpomínek. Obdivuji stroje těžší vzduchu a hlavně jejich konstruktéry, kteří přišli na to, jak to zařídit, aby se s těmi aparáty dalo létat. Vzhledem k tomu, že jsem letěl v životě jen dvakrát - jednou hned po revoluci vrtulníkem Mi-2 nad Lipnem při vyhlídkovém letu, a pak na dovolenou do Atén a zpátky, hltám proto všechny zajímavé historky od mých zákazníků.

Na jednoho třeba čekám před Aeroklubem ve Kbelích. „Panďuláčka“ v aplikaci vidím někde uprostřed letiště (pokud má zákazník zapnuta data a polohu, vidím ho), následně poskakuje až ke mně a v tu chvíli za plot doroluje nádherný, stříbřitý, elegantní Cirrus, prohoupne se v brzdách, pán vystoupí, klíčkem zamkne dvířka (jsem v tu chvíli za machra, mně stačí u mé Okinky, když se jen dotknu kliky) a jde ke mně do taxíku. Pohoda.

Rovněž se mi líbí ty příhody: Jeden mladý pán mi říká:

„Můj letecký instruktor mi dal radu - ‚Víte, co uděláte při nočním přistávání, když vám vysadí motor? V padesáti metrech rozsvítíte přistávací reflektor, a když se vám to, co je pod vámi, nebude líbit, zase ho zhasněte!‘“

Mám rád ty řeči a vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli je to pravda. Krásně se mi to poslouchá.

Jednou jsem v Libni naložil slečnu s velkým kufrem pro cestu na letiště. Již dlouho tomu je.
„To máte pořádnou svačinu na cestu!“ hodnotím její zavazadlo, když ho vleču do zavazadlového prostoru svého vozu.
„Kampak máte namířeno?“
„Do Dubaje.“
„No, to je pěkná destinace!“ říkám a mám v paměti ministra informací ze Třech veteránů, který zasněně povzdechne (parafrázuji):
„Dubaj! Tam jsem……taky nebyl!“
„Ale já tam dlouho nebudu, hned zítra letím do Dallasu.“ praví moje sympatická cestující.

Zkrátka jsem se dověděl, že dělá stevardku u společnosti Emirates a celou cestu jsem jí rád naslouchal. Nádherná jízda to byla! Připadala mi úplně obyčejná, na nic si nehrála.

„Vždycky jsem ráda cestovala, ale že bych se živila jako letuška, to mně ani nenapadlo. Holky (kolegyně) říkaly: ‚To byl vždycky můj sen!‘ Do půl roku byly pryč! Nedaly to.“

Bavili jsme se o spoustě věcí a neměl jsem důvod jí nevěřit. Obsluha pasažérů, mnohakilogramové množství roznášených věcí (u Emirates to mají trochu jinak), nachozené kilometry, dlouhé zámořské lety, posádky, život z letadla do hotelu a z hotelu do letadla, a pak i takové příhody, jako například:

„Když jsme se dověděli o tom letu Malajských aerolinek, že byl nad Ukrajinou sestřelen, tak my jsme prý letěli asi deset minut před nimi.“

Těch věcí jsem od ní slyšel daleko více, byla to pro mně krásná, obohacující jízda a rád na tu slečnu vzpomínám. Létá ještě? Je to už možná osm let…

Stejně tak, jako hodnocení letušek od jednoho zahraničního pilota, který žije tu, na Stodůlkách, mluví česky a jel se mnou „do práce“. Rád se sem stále vrací. Letušky prý „si na zemi hrají na hvězdy, ale ve vzduchu jsou líné, roznesou pití a jdou se někam zašít.“ Už to prý není to, co bývalo. To už je ale v rovině drbů, které šířit nechci. Jen bylo hezké, když na stojánce uviděl katarský Airbus:

„Jé, s tímhle zrovna jsem létal, to je 330-ka! S tím teď letím do Dauhá. Jinak teď létám s Boeingem ‚Triple seven‘“

No a co? Já jezdím s Okinkou 1,4 TSI/CNG! Pche! :-D

Letadla jsou mi blízká. Mám je rád.

Když se teď formovaly 28.10. k přeletu nad Vítkovem, nejdříve Gripeny někde nad Čelákovicemi, a potom Huey Cobry (Vipery) kdesi nad Újezdem nad Lesy, hlavu jsem měl vyvrácenou k nebi. Ale tu bych měl, i kdyby to byly Mi-24…

Můj poslední let asi bude komínem z krematoria. Ale ten si fakt užiju!

Ještě se jen předtím musím pokusit dostat tu Markétku na to kafe…! Poletí se mi klidněji.

:-P