Vezl jsem nedávno jednu paní. Ona ten hezký svět právě v tu chvíli, bohužel, neměla. Dostala zle „vyřváno“ od svého šéfa. Její kolegyně ji prý „ukryla“, odclonila, u sebe v kanceláři a objednala taxi, aby ji odvezlo domů. Na náklady oné kolegyně. Dlouhá cesta! Mimo Prahu.

Paní se držela, byla příjemná, ale jen do chvíle, kdy jí zavolal asi manžel.
V průběhu deseti let služby v taxíku jsem se naučil neposlouchat hovory. Žádné! Odizolovat se od okolního světa a věnovat se jenom řízení. Je to moje profese. Když ale slyším ženu plakat, všechno se ve mně tak nějak sevře. Není to snad ani ochranitelský syndrom, i když by klidně mohl být. Jsem z toho prostě nesvůj a mám pocit, že když jsme v tu chvíli v autě sami a není tu nikdo jiný bližší, nikdo nemůže přijít ani odejít, musím nějak reagovat. Asi to k mužům patří. Nebo snad by mělo patřit. Ne?

„Máte těžký den?“ ptám se nesměle, když hovor ukončila. Nečekám odpověď…
„Ano, to mám!“ odvětila s tím, že když je „šéf“ arogantní kretén, těžké je pořízení.
„Jestli by mi nebylo líp být prodavačkou! Už jsem to dělala. Práce s lidmi v obchodě je sice náročná, ale tady v kanceláři mám pocit, že moje baterky jsou každý den úplně vybité!“

„To mi povídejte!“ o práci s lidmi vím také své. (Nebojte, vy na Liftagu jste všichni zlatíčka a směle, bez ostychu, vám to dám znát!)

Teď to už bylo jen na mně. Celou cestu jsem tu hubu nezavřel, pořád jsem něco mlel a plácal, jen aby přišla na jiné myšlenky. Desítky témat, příkladů a příhod.
Stejně najednou říká:
„Já dám asi výpověď!“
V hlavě jí to šrotovalo, a tak jsme zapředli hovor na to, jak a kterak se to dělá, a že jsme výpověď už dávno nedávali.
A na místě jejího domova mi říká:
„Moc vám děkuji za to všechno vaše povídání!“

„Já schválně!“ odpovídám. Protože mojí prioritou bylo v tu chvíli jí odvrátit od trýznivých myšlenek, aby prostě na ně neměla čas . A asi se mi to povedlo… Bylo na ní znát, že je ráda. Opravdu. A já také.

Tuhle mi jeden prazvláštní člověk řekl, že když jede taxíkem, nemá důvod si s řidičem povídat, maximálně tak o autě. (Asi kolik ventilů má 16-tiventilový motor. Je třeba si to ujasnit!) Samozřejmě, že má na to právo a já sám mu tu osamělou chvíli dopřeji. Ale od takového člověka, zahleděného jen do sebe, bych se rozhodně nedočkal rozloučení:

„Díky za pokec! Byla to příjemná jízda!“. Může jet tramvají, tam nemusí mít obavy, že by měl nutkání prohodit pár slov s řidičem.

Možná třeba jezdí s „alternativní taxislužbou“, kde si ani tam opravdu nemusí dělat starosti s hovorem, protože jen zřídka s řidičem najdou „společnou řeč“. Českou…

Přeji té paní, ať své kroky vede směrem, který má pro ni budoucnost. Ať se v klidu rozžehná s „arogantním“ šéfem, ať přináší lidem pohodu, klidně třeba i opět jako prodavačka.

Její vděk za cestu mně moc hřeje. Byl to můj záměr a já si připadám užitečný. Vezl jsem ji opravdu daleko, tak nevím, jestli ji ještě někdy potkám, ale protože svět je malý,...kdo ví?

Tak co? Chceme mít ten hezký svět? Nic snazšího není!

Mluvme spolu vlídně, naslouchejme si, neponižujme se, nenapadejme se a neurážejme se navzájem, nebuďme povýšení. Má snad každý z nás málo svých starostí, že musí rýt do druhého?

Vracejme věci na své místo, trochu pracujme, trochu si hrajme, teplé mléko a koláčky nám udělají dobře… (Teď jsem s díky použil kousíček z knížky Roberta Fulghuma - „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“.)

To platí i pro šéfy! Protože:
„Buď slušný k lidem, když stoupáš nahoru, můžeš je totiž potkat, až budeš padat dolů.“

Říkáte si, jak málo mi stačí ke štěstí? A víte že jo? Spoléhejme sami na sebe, žádná vláda to za nás nevyřeší, i kdybychom na ni tisíckrát nadávali. K obživě nám, heuréka!, slouží ty dvě věci, které nám rostou od ramen a na konci jsou roztřepané.

A nic nehromaďme! Však si vzpomeňte na pana Smrtku v cimrmanovské hře Posel z Liptákova (Vizionář):
„Je zakázáno si cokoliv brát s sebou do hrobu!“
Kdo to má pak po nás vyklízet!?
Žiju tady a teď…pro dcerku…a pro vás…! Věříte?
Jak chcete…
Je to na vás…