Je pozdní noc, opět pátek. Stojím před podnikem Techtle Mechtle na Vinohradské v Praze. Je to více let zpátky. Tehdy ještě pili jedním brčkem drink z jedné nádoby všichni a úplně oficiálně, neznajíce vymoženosti covidu. (Vzpomínáte na tu aféru?)
Čekám na zákazníka. Jsem, mírně řečeno, otrávený, protože dotyčný podle objednávky na dispečinku chce odvézt jen kousek. Že si to sakra nedojde pěšky!? Nikdy jsem neměl rád ty ani ne kilometrové jízdy z hospody do hospody!
Nejde, ani se mu nemůžu dovolat... Na dispečinku se nejednalo o nic mimořádného. Lidi si prostě dělali z řidičů taxi blbce. Hladina alkoholu u mne neomlouvá!
O zeď před podnikem se opírá slečna. Je ve stavu, že samotné nohy by ji neunesly a stěna domu je jí dobrým pomocníkem. Třeba si její předchozí pánská opora našla jiný objekt zájmu a teď je jí dobrý alespoň činžák.
Když vidí stojící taxík, odpoutá se od pevné stabilní opory a odvážně se vypraví napříč chodníkem na cestu směrem ke mně. (Vzpomínám na malinkou dcerku a její první krůčky. Broučínek! Asi nás to pak provází celým životem. Akorát dcerka při tom měla rozzářený úsměv...)
Možná má slečna zapnutého autopilota, protože se jí to podaří.
„Dobrý vvečer, vzal byste mě ddo Boleslavi?“ otevřela dveře u spolujezdce a sedá si bez pozvání rovnou vedle mě, nohy ještě venku na chodníku.
„Nemůžu, jsem obsazený, čekám tu na zákazníka!“
Slečna ovšem vypadá, že svoje vydobyté místo u mě v autě nehodlá nikomu přenechat. Její stav mi sice připadá, že ani nemá sílu někomu vzdorovat v boji o pozici, ale říkat jí to nebudu.
Vzhledem k tomu, že mamlas, na kterého čekám, stále nebere telefon, volám dispečink:
„Dobrý večer, jsem tu už deset minut a zákazník se nehlásí, můžete mi to zrušit?“
„Dobře, já vám to ruším!“ zní spásná věta od operátorky. V sobotu k ránu to byla obvyklá interní komunikace. Problém je v nerovnováze: střízlivý řidič vs. opilý klient.
Okamžitě se odhlašuji ze systému, aby mi nemohla přijít další podobná kravina, kterou bych nesměl pro trest blokace odmítnout.
„Tak pojďte, jedeme!“
Slečna vtáhla nohy do auta, možná si vědoma svého vítězství. No ačkoliv, to je opět jen můj střízlivý pohled. Spíš je ráda, že se už nemusí zvedat.
„Kam jedeme?“
„Masaryka.“
„A Boleslav je to Stará nebo Mladá?“
„Mladá.“
„A máte peníze?“
„Jo, mám.“ To je ubezpečení, že si takových vymyslím pět za vteřinu.
No dobře, tak jedeme.
„Budu zvracet!“ zaznělo hned zkraje upozornění. A jéjej, už je to tady! Ale hodnotím, že vnímá a předem upozorňuje. Dávám slečně igelitový pytlík od svačiny a dostatečně ho vycpávám ubrousky, aby to stačily pohltit. Naštěstí už nemá co, většinu už nechala patrně někde na chodníku před Techtle. A tak střídavě dříme a pak troubí do pytlíku, než definitivně usne.
Proč se sakra musí ti lidé v klubu ožrat tak, až se poblejou? Co z toho mají? Asi mi to zůstane navždy skryto. Můj dávný kolega tomu říkal, že je „potřeba občas vyresetovat hard disk“, tak to bude asi ono.
Dojíždím na Černý Most. Zastavuji a začínám ji budit. Vola nikomu dělat nebudu!
„Haló, probuďte se!“
Probudila se. Blééé! do pytlíku.
„Jsme na Čerňáku. Budeme najíždět na dálnici. Chci vidět ty peníze, jinak se už fakt nehnu!“
Začala štrachat v kabelce a vyndala bankovku. Překvapila!
„Dobře, děkuji, jedeme!“
Uháníme po D10 a začíná zvolna svítat. Teď ještě abych ji vysadil na správném místě! Mám obavy z toho, že ji budu vozit po celém městě, možná okrese, než přijde na to, kam chce opravdu jet. V opilosti dezorientovaná. Jsou to vždy trochu nervy.
Slečnu se mi daří ve zvoleném městě přivést k vědomí. Od třídy TGM mě odvádí bokem na souběžnou ulici. Nechává si zastavit u jakéhosi Tesko baráku. Snad kanceláře? V sobotu? Nicméně po chvíli posbírá odvahu, věci, svršky a nakonec i tělo a odchází (no!) ke dveřím. Pro jistotu opět raději čekám, co z toho bude. Po nějaké chvilce odemyká (důležité je si v takové situaci stále opakovat: klíč zoubkama dolů, zoubkama dolů!) a mizí uvnitř. Tak je to asi správně. Třeba se dospí v kanclu na stole, aby ji neviděli v tomto stavu doma.
Je už den. Boleslavské chodníky se pomalu začínají plnit prvními ranními ptáčaty. Jdou do práce, s pejskem, nebo pro rohlíky, „které jsou dnes obzvláště vypečené!“. No a někdo jde spát po probdělé noci, zato s hlavou čistou a prázdnou (vyresetovanou). Tedy i žaludkem...
Moje noční služby jsem vždycky končil v čase, kdy lidé začínali plnit zastávky prvních denních tramvají a autobusů. Říkal jsem si, že jak jsou na zastávkách lidi se síťovkami a igelitkami, je nejvyšší čas to zabalit!
Tak tedy honem domů, vyspat se a odpoledne zpátky do víru města!
Prostě jeden běžný den v životě pražského taxikáře... Banalita…