Pro název tohoto povídání jsem si zvolil část textu písničky od bývalých Nightwork. Snad se kluci nebudou zlobit. Kdyžtak si obléknu Tepláky, nažehlím puky, abych byl „posh“ a odčinil si to…

Už deset let křižuji Prahu jako „dročkař“. Ve většině času, a teď už vlastně úplně, využívám k práci aplikací a dalších elektronických pomůcek. Poptávky/nabídky, komunikace, navigace, platba, všechno je i u nás - taxikářů dnes elektronicky. Když jsem ještě jezdil v noci, můj operátor čas od času provedl od půlnoci do jedné „údržbu“, kterou vždy dopředu ohlásil. Výpadek internetu…

„Tak! A jsem bez práce! Můžu jet domů!“ rezignuji na svoji službu lidem. Bez internetu jsem tu zkrátka zbytečný.

Náš život je dnes na internetu závislý a ti, kteří se tomu dokáží ubránit a žijí si po svém - lidsky, mají moji úctu. V dnešní době je to výzva! Vždyť bez internetu byste si nepřečetli ani ty moje bláboly!

Pominu teď závislost jako takovou, musel bych totiž poslat dcerce vytýkací dopis! ;-) Myslím na odkázanost na bázi práce.

Jel jsem teď pro zákazníka. Vypadl internet. Ve dne. Všichni znáte ty žoviální trapné hlášky: „Ajajaj, něco se pokazilo!“ a „Zkuste to za chvíli.“ Sice jsem klienta naložil, neboť doba je rychlá, ale musel jsem se ho ptát: „Kam že jste to chtěl jet?“ protože na displeji se mi točil známý kroužek a nehodlal s tím přestat.

A zatímco ho vezu bezchybně na požadovanou adresu, protože jsem prostě profík a svoje město znám, pokouším se mezitím restartovat telefon, jestli to třeba nepomůže. Úspěšně! Náhodou pomohlo. Jízda tedy mohla být ukončena i systémově, neboli proběhla platba, takže vše bylo tak, jak vždy říkal můj táta - Alles in Ordnung. A nejde přece o život…

A teď se právě chci oslím můstkem dostat do doby, kdy jsme na chalupě v Severních Čechách, zmíněných v minulém článku. A já, vzhledem ke svému věku, si už můžu dovolit být opět malinkatý.

Moderní domácnost má televizor! Přijímač - Tesla Mánes. Už v té době historický kus, který se tu ale jistě užije. Co už není k využití jinde, použije se na chalupě. Nábytek, harampádí,... Nemáte to kam vyhodit? Věnujte to chalupáři! (Mám v hlavě kouzelnou knížku pana Nepila - Jak se dělá chalupa.) Úhlopříčku televizoru si ani netroufám…, no,......asi…asi takhle!

Rozeznáváme na obrazovce, která má jistě 49 odstínů šedi (padesátý odstín byl tehdy z morálně - ideologických důvodů…nepovolen, neschválen) postavy….tedy, pokud jsou brány z blízka. Každá z těch postav si za sebou táhne kamaráda, který dělá úplně stejné pohyby - ducha. Ano, to jsou ti, kteří se pak překřikují na Olšanech. :-) Najednou začíná obraz zrnit, třást se a na obrazovce se objevuje cosi neznámého, v italštině, se značkou RAI v rohu. S jistotou my, děti, běžíme před chalupu, vyvrátíme hlavy k nebi, abychom mohli sledovat oblohu nad námi, na televizi se teď beztak nedá dívat a opravdu, ve velké výšce se pohybuje křížek trupu a křídel, je slyšet velmi vzdálený hluk motorů. Podle siluety a stop čtyř nepatrných proudů par odhadujeme, že je to Iljušin Il-18. Přelétá odněkud kamsi a ruší náš televizní signál!

Není to náhoda! Vždy, když se máme dovědět, jestli vrah je zahradník, tak - vrrrrrr - Iljušin.

Se signálem to bylo v tomto pohádkovém koutě na rozhraní Lužických hor a Labských pískovců vždycky na štíru. (Co by dnes někdo dal za takový klid!) Nejbližší vysílač byla Buková hora nad Děčínem. Jenže byl za kopcem. Ještěd také nebyl relativně daleko, ale…. byl za kopcem. Zavděk jsme museli vzít Cukrák, ale ten je od chalupy tak 120 km, jihozápadně od Prahy. Ten jediný byl ochotný nám pár estrádních obrázků z Ein Kessel Buntes přenést. Pak se divte, že se nám do toho pletou nějací Italové. Nebudu ani psát, že anténa byla na louce před domem připevněna na souši z lesa přinesené, která se ovšem v závislosti na vlhkosti vzduchu kroutila, takže bylo občas nutno signál „vylepšit“ jejím pootáčením. Na stožáru byla připevněna „madla“, jako na periskopu v ponorce, která sloužila k „jemnému doladění“ signálu.

Dnes má mamka na té chalupě i Wi-Fi po optickém kabelu a s tlačítkovým telefonem stejně chodí po zahradě a pod švestku, kde je empiricky signál nejlepší (pardon - minimálně dostačující), jenom proto, že se už nechce učit nic se smartphonem.

Není to nic proti ničemu, já také nejsem ochoten si už připustit AI - mám totiž co dělat sám se sebou.

Ale to, že ani v dnešní době není vzdušným signálem pokryto celé území, je vcelku raritní. Myslím si, že tak, jako před třiceti lety lidé vyhledávali telefonní signál se známými kufříky Eurotel v ruce jen podél dálnic, dnes možná vyhledávají místa, kde žádný signál není. „Mám teď opravdu dovolenou! Pro nikoho nejsem dosažitelný!“ A ani to nemusí být výmluva.
Myslíte, že to tak je?
Mami, zítra ti opět zavolám, chystej se jít pod švestku!
A vy všichni: Užívejte si té krásné nedosažitelnosti! Buďte v lesích, na loukách, vnímejte svůj kraj, obdivujte samotu, klid a když budete ležet na zádech v trávě a uvidíte vysoko nad sebou A380 od Emirates, který ničeho neruší a letí si klidně do Dauhá nebo kamkoliv, věřím, že všem zúčastněným popřejete klidný let, ale vy sami zůstanete rádi ve světě, který vám je blízký, který je jen váš! Váš signál, který vás spojuje myšlenkami se svými nejbližšími, se nedá rušit žádným Iljušinem, ani ničím jiným.

A víte co? Když už se tu teď náhodou nacházím, hlavu k nebi vyvrácenou opět mám! V noci. Takové množství hvězd si ve městě ani nedokážu představit. Mám pocit, že jsou tu jen ony a já. Slyším je, vnímám je, vzešel jsem z nich, můžu s nimi tudíž promlouvat.

Nádhera!

A byly tu od pradávna, od dinosaurů, když jsem byl malinký, jsou tu teď a budou tu stále, až už tu nebudu.
Na světě je krásně!
Povznesme se nad malichernosti, dech a tep Země se nedá ovlivnit… Naše planeta je vlastně nádherný kůň, vědomý si své jedinečnosti, a který ze svého hřbetu shodí každého, kdo má pocit, že ovlivní jeho cval. Kdy si my mravenci, kteří si myslí, že jsou pány tvorstva, uvědomíme, že jsme tu jen trpěni?

O čem, že jsme to mluvili? Aha, o signálu! :-D
No jo, čekám…
A proč?
Protože vás potřebuji!
Jste můj svět…