Minule jsem psal o prázdninách, o čase lenošení. Souvisí s tím doba dovolených, chvílích věšení fotek z exotických destinací na Fejsbůk a Instagram, aby všichni viděli, jak nám to sluší v plavkách, jak se máme krásně, jak se tulíme, jak pojídáme místní speciality (“Jestli to vezmeš do huby, už ti v životě nedám pusu!“), popíjíme koktejly s paraplíčkem, posíláme srdíčka z palců a ukazováčků, vše obrazem důsledně zdokumentováno a ostatní nám vracejí gratulky, mocinky nám to přejí a na tom stejném místě už oni sami nejméně osmkrát byli. Jsem jedovatý, vím to, protože mi vadí přetvářka a navíc jsem, jako živnostník, už 11 let dovolenou neměl, což nikdo nedokáže pochopit.

Léto vždy není jen o užívání si. Je to i o odcizení, kdy na čas nejsme s těmi, se kterými trávíme celý rok. Je to…. průvodní jev léta. Na krátkou dobu trháme a rozerveme vztah s osobami blízkými, milovanými. Mám teď na mysli hlavně potomky. Odjíždějí. Někdy cítíme úlevu a vědomí, že můžeme na chvíli vypnout, vysadit z koloběhu, kdy si připadáme jako křeček běhající v kolečku a odpovědnost na čas s důvěrou přebírají jiní.

Anebo….je to hřích mít knedlík v krku, když ve vlaku odjíždí, na pouhých 14 dní, jako jedna z vedoucích na tábor, moje nedávno dospělá dcerka?

Vztahy mezi lidmi dokážou být náročné. K našim životům patří jak poznávání, seznamování, tak i odloučení, někdy definitivní rozloučení. Moje báječná a stálá zákaznice mi nedávno hrdě hlásila, že její dcera, stejně mladá, jako ta moje, se dostala na školu v Amsterdamu, a že zatím shánějí ubytování a další věci okolo toho.

„A co vy, jako máma?“ ptám se.

„Ještě mi to asi nedošlo…“

Našim potomkům musíme dopřát volnost, touhu po vědění, po poznání světa, po všem, co jsme třeba nedokázali my. Ať ale cítí, že se mají kam vrátit. Za týden, za 14 dní, za pět, za deset let, prostě kdykoliv. Jako třeba moje neteř kdesi v Kanadě. A může se to i zadrhnout. Můj kamarád říkal:

„Dceři jsem chtěl dopřát samostatnost, aby se dokázala o sebe postarat. I v Anglii byla jako au pair. A teď je tak samostatná, že se ke mně vůbec nehlásí, vlastně o ní nic nevím.“

A prázdniny jsou vlastně jen taková malá zkouška.

Vzpomínáte, jak jsem kdysi psal o tom, jak jsem skoro byl při vzniku písničky? Že ji, až bude v éteru, kdykoliv poznám? Už dlouho je. Tak čtěte, alespoň refrén:

„Křídla máš letuschopný
dávno nehledě na rozpětí.
Budu dál koukat do tmy,
navěky nekompletní.

Křídla máš letuschopný
dávno nehledě na rozpětí.
Budu rád koukat do tmy,
kde tě tuším a čekat,
dokud zas nepřiletíš,
dokud zas nepřiletíš.“

Najděte si to celé, jmenuje se to „Křídla“. Anebo jak chcete, je mi to jedno!
Díky Ondro! Je to moje duše…
a srdce!

Já mezitím budu čekat, dokud mi nepřiletí… z tábora…
Ale nevím, jestli to bude stačit na 40°…. Asi to bude špinavější…tak to dám na 60°.A k tomu si dám pivo ze sedmého schodu…