Tak už je to přes rok, co spolu s Octavií Okinkou bloudíme v pražských ulicích, ovšem s jasným cílem: nejen odvézt lidi tam, kam potřebují, ale pokusit se jim zpříjemnit den i při tak banální věci, jako je odvoz taxíkem. Snad se mi to daří… To posoudí jen oni.

Čas tak neúprosně letí! Než se člověk naděje, rok je fuč. Se vším, co přinesl, i s tím, s čím jsem se ani nestačil rozloučit.

Naprosto mi to auto vyhovuje. Je skvělé, spolehlivé, zpod kapoty se ozývá jen šepot květin (dříve to bylo samé „kadle-kadle-kadle“, vždy jsem jezdil s diesely), ani do oprav jsem za ten rok nemusel nic dávat. Jen svíčky (to se musí) a baterii, která už měla bohatě odpracováno a odešla na zasloužený…. recyklaci.

Okina má i nějaké ty asistenty, vícero, které jsem si nebyl za ten rok ani ochoten sobě přizpůsobit. Jistě jsou užitečné, ale nějak je nepotřebuji. Jízdní pruhy a zrcátka si ohlídám sám (to, pravda, ještě ona neumí) a každý telefon má dnes hlasitý odposlech, tudíž nemám důvod ho spárovat s autem, navíc v době, kdy prý hackeři nabourali infotainment Škodovky a můžou si z něho stáhnout data, která s ním sdílíme z našich telefonů. To, jestli je to pravda a jestli se to týká i mojí Okinky, jde tak nějak mimo mně. „Vaše starosti bych chtěl mít!“ říkám si. O nějakém „Android Auto“ jen vím, že tam někde uvnitř je a tím to hasne. Ať si tam klidně je, ale ať nevylézá! Až přijde jeho čas a moje ochota, řeknu mu!

Ze všech těch asistentů za jejich práci vděčím jen tomu parkovacímu, či spíše couvacímu. (Jo a zacouvat kamkoliv dokážu docela obstojně sám!) Má to ten fígl, však to znáte, že když couvám a nereaguji na pípání, brzdy to před překážkou samy zašlápnou. Docela brutálně. A se zvukem drnčení ABS, takže poprvé jsem se lekl, že mám zase bebí na zadním nárazníku o dopravní značku, kterou jsem v zrcátkách neviděl. Díky jemu nemám! Ono to zašlápne tedy i před hromadou listí, ale je to opravdu óhromná vymoženost! Skoro jako dírkovaná matematika! :-)

Tuhle jsem se ale zasmál. Ona by mi ta Oktávka tak moc chtěla pomoci a posloužit, ale já nic. Jedu od Náměstí Míru ulicí Anglickou do Žitné. Křížení s Bělehradskou, Legerovou a Mezibranskou. To je tak fantastické místo v Praze, věčně ucpané, že jen kvůli němu se možná mimopražští, pokud to tu znají, zdráhají vyjet autem do metropole. Tady se totiž musí reagovat rychle! A než si každý přečte zprávy na telefonu, je už zase červená. A ještě, když se někdo rozjíždí tak, jako by měl za kozlíkem na návěsu dvacet tun, roste mrkev. A mrkev je co? Červená! No dobře, tak oranžová… A i na oranžovou se tu mnohdy musí jezdit, jinak se nikam nedostanete!

Často se mě teď v poslední době zákazníci ptali, jak to můžu vydržet v té pražské dopravě, protože zvláště před Vánoci je to síla! Asi to v nich vyvolal můj zdánlivý klid, nebo spíš jejich milá účast.

„Po těch deseti letech za volantem taxíku mám vypnuté nervy, počítám se vším a už se ničemu nedivím. Soustředím se jen na to, abych koukal i za roh a abych myslel za toho druhého.“ odpovídám podle pravdy. Zkusíte si vzít mustr? Možná by to pomohlo…Všem…

Třeba ale nechápu, proč musí všichni jet autem na nákup do OC Palladium na Náměstí Republiky, takže Revoluční stojí v obou směrech, Štefánikův most také a levý pruh od Těšnovského tunelu k Novým mlýnům rovněž. A všichni se tam snaží nacpat! Proč jít pěšky?

A týden před Vánoci jsem vezl paní (pracovně) k obchoďáku Metropole Zličín. Zase jsme se zapovídali, takže jsme vjeli až na příjezd k parkovišti. Ona říká:

„Jé, já jsem si ani nevšimla! To jste nemusel zajíždět až sem! Já bych vyskočila dřív! Abyste nemusel zajíždět až sem.“

„Buďte v klidu, odvezu vás tam, kam potřebujete!“

Ven z parkoviště na hlavní ulici, na Řevnickou (300 metrů?), jsem pak jel 25 minut. Ti nákupůchtiví automobilizovaní lidé se jednou zblázní! Je to potřeba?

To jsem se ale zase trochu zasnil a najednou skončil až na Zličíně! Vracím se šupem zpět do Anglické s Legerovou: Tentokrát jsem měl nervy asi jen na stand-by, protože člověk přede mnou patrně na semaforu zaspal, ony nervy se probudily a já jsem do prázdného vozu (Před zákazníkem bych si to nedovolil!) zařval:

„Tak jeď, ty…!!“ a stiskl jsem klakson tak, že moje ruka zabrala i jiná tlačítka na volantu. A vozem se pojednou rozprostřel klidný, příjemný ženský hlas:
„Jak prosím?“
Okinka si s mým „příkazem“ zkrátka nedokázala poradit…

Vydoutnal jsem, pobavilo mě to, a pak jsem si řekl, že možná i to je účel „infotainmentu“, který komunikuje hlasem. Aby se řidič odreagoval, zklidnil, vrátil se v myšlenkách na své místo za volantem, uvědomil si svoji roli. To ale opravdu musíme být s autem na stejné vlně. Ženský milý hlas? Má na řidičku zafungovat mužský hlas? Netuším. Tak daleko to ve škodovce asi nevyladili. Třeba stále oddělení vývoje hledá dokonalý hlas alfa samce pro své zákaznice - řidičky. (Pro Škoda - auto: Berte to jako nápad, pak se dohodneme na provizi!)

Myslíte, že to dělá infotainment? Neměla by to být spíš automaticky naše vlastní mysl, duše a kázeň? Vědomí toho, že naše milované, či jen chladně využívané auto dokáže být zároveň nelítostnou zbraní? Když se začumíme do mobilu?

Nevím, do jaké míry jsou moje slova burcující. Dnes třeba, když jsem vyjel vstříc svým milým zákazníkům, byla „mlha jako mlíko“ a dobrá čtvrtina (!) aut jela s denním svícením, tedy zezadu neviditelná. Schválně jsem si na to celou cestu od Poděbrad do Prahy dával pozor: byla třeba i tři auta za sebou, co jela „potmě“. Vrchol živočišstva…? Ignoranti!

A obloučkem, takovým tím oslím můstkem, se vracím zpět:

Věříme slepě asistentům? Autopilotům v autech? Čekáme na jejich pokyny a pomoc? Děláme „machry“, že je máme? Nejsme to pořád my, kteří jsme na vrcholu myslících živočichů? Nebo se za takové pokládáme? Těch, kteří tím mají povinnost ovládat své životy a chránit svět okolo sebe?

Co? Jo jako že jsme ti myslící, a tak jsme si vyvinuli způsob, aby technika myslela za nás a my mohli v klidu vypnout? Jo aha!

Co ty na to, Okino?
Teď mlčíš!
Jo já jsem se tě vlastně ještě nezeptal…! promiň, že jsem byl hrubý! To nebylo na tebe! Vždyť víš…