Dnes chci popsat zas jen takovou prkotinu. Právě takovou, ze kterých se dokáže skládat život. To jsem už celý já...

Před nedávnem jsme se s dcerkou vypravili na výlet. Takových společných chvil předtím mnoho nebylo a vím, že teď už to nedoženu. Přednost měla práce (musela mít práce), beztak to bylo k ničemu a ona mezitím vyrůstala. Písničku „Slipping Through My Fingers“ od skupiny ABBA mám nastavenou jako vyzvánění, když mi volá, aby mi to stále připomínala... Opravdu mi málem proklouzla mezi prsty.

Chtěla jet někam do Českého krasu, kde byla již dříve se svým oddílem z Asociace TOM, ve Svatém Janu pod skalou.

Nabídl jsem pro změnu lom Velká Amerika, kde já sám jsem byl už hodně dávno, ona ještě ne.

„Tak jo.“ (I když je svá, mám rád to její „Tak jo.“)

Na místě jsem poznamenal, že „jedna díra v zemi dokáže vyvolat takový zájem“. Já vím, je to drsné, ale nesnižuje mi to úctu k tomuto místu. Naopak!

Prodírali jsme se totiž davy lidí, ale žádný z těch z východu, kteří si dělali piknik kolem lomu, nemůže mít cit pro genius loci tohoto místa. Možná jim stačí jen to, že se tomu místu říká Amerika. „Pačemu? Něznaju.“ Blíže Západu...

Vyprávím o lomu dcerce, vyzbrojen informacemi od Jardy Mareše z Badatelé.net, potažmo Ladislava Lahody z CMA, jejichž videa miluji! Nikdy jsem v těchto štolách nebyl, ani jsem se tajně nekoupal v jezeře na dně lomu. Tím méně jsem zvonil na Hagenův zvon. A vůbec už mě nehonili esenbáci. Asi mám mezery ve vzdělání a bez mučení to přiznávám!

Na skvostných vyhlídkách, kde se tají dech nad tou hloubkou stěn, na hraně lomu, počítáme těžební patra: „Hele, támhle ústí také štola! To je stejné patro, jako jsou Andělské schody, to je támhle!“. Můj strach o dcerku a mé napomínání, aby nechodila k okraji lomu snad bude vysvětlen níže.

Samozřejmě, Hanse Hagena nemůžu opomenout!

A mimo to:
„Sou fár tu jů aj méj,...“
„Nestojím o vaše Kidy!“

A zatímco Grimpo popíjí superlomcováka a přikusuje k němu skleničku, my pokračujeme o kousek dál.

Možná málo z těch lidí tam asi došlo až k Mexiku, „lomu politických vězňů“. To je tam, co stojí pomník v podobě vápencového kvádru, v jehož průhledu je kříž a hned vedle je symbolicky důlní vozík, naložený vápencem. Často bývají na fotkách.

V tu chvíli jsme tam byli totiž sami. Člověku je tak nějak zvláštně, hlavně když tam nikdo není, jen já a dcerka. Nutí ho to přemýšlet o pojmu „totalita“ a co všechno to může obnášet. Chvilka piety. Vyprávím... Mládež má vědět...!

Dcerku to do těch krasových míst pořád táhne. Nedivím se a jsem za to rád.

_______

Dnes jsme spolu udělali dohodu: Navštívíme Karlštejn, kam ona chtěla a kde ještě nebyla, a pak jeden lom v Srbsku, kam jsem chtěl zase já.

Všichni víme a shodneme se, že Karlštejn je velkolepý hrad. Ale opět jen nám, Čechům, se v hlavě, sotva vejdeme branou, rozezní v hlavách tóny písní Karla Svobody a Jiřího Štaidla z filmu „Noc na Karlštejně „. Mně tedy ano! A úplně mimoděk. Vstupuji do toho hájemství a zjišťuji, že si broukám: „Vlaje fábor, vlají vlajky,
kde se ženský nepletou,
dělám stejně dobře krajky,
jako tečku za větou.“

I úžasný pan průvodce potvrzuje (Chválím ho, je krásné, když jsou v práci lidé „na svém místě“, ozdobou své profese!), že návštěvníci z naší kotliny se, více než o historii sídla a pokladnice korunovačních klenotů, zajímají o paní Brejchovou a pány Marvana, Brodského, Kopeckého, Matušku, Hanzlíka a spoustu dalších skvělých herců a jak a kde to tenkrát bylo. Jaký dávný hrad by si mohl přát návštěvníky, kteří se prochází po nádvoří a říkají si:

„Tady to nedopadne dobře! Tady se něco stane!“
„Už se stalo, pane purkrabí!“
„Nemučte pane Pešku starého muže!“
„Neboj se dítě, já tě ochráním!“
„Já se nebojím, já jsem chytil tchoře!“ i přes ten můstek jsme šli,
„Já vidím sukni, krumplovanou!“ a přes ten můstek jsme přecházeli taky!
anebo
„Vskutku pěkně vymalováno!“
„Eminenter!“

Replik by se našly desítky...

Děkuji Císaři Karle IV., děkuji Vaše Eminence Arnošte z Pardubic, děkuji Mistře Karle Svobodo, děkuji Mistře Zdeňku Podskalský!

Až tam pojedete, pamatujte si heslo - „výsernice“. :-) Budu to kontrolovat!

Hradní věže necháváme vysoko nad námi a pokračujeme, dle dohody, ještě kousek dál, nad Srbsko.

Lom U Chlumu, tam je také část mého dětství! Svěřuji se navigaci, po 45 letech už těžko nacházím cestu. Vím, lom je stále na svém místě, ale mně život tak nějak zavál... Parkujeme u pole, jdeme polní cestou a za hradbou keřů se nám otevírá pohled na bývalý lom. Pod námi, pod rozpukanými bloky vápence, jsou slyšet dětské hlásky a kolem ohně vidím dětský kočárek a asi maminku, která tu droboť hlídá. Opuštěný lom tedy žije a slouží i k odpoledním rodinným radovánkám místních lidí. Sestupujeme níže pěšinkou málem pro kamzíky. Poznávám to tu! Je mi nádherně! Ale před 45 lety mě nebolelo tak to koleno! :-)

Jdeme svážnou cestou na dno lomu, kde mám v paměti vstupy do jeskyní. Kvůli tomu tam jsme.

Říkám dcerce:
„Ano, tady je to! V téhle jeskyňce, tady, co je to teď zavaleno kamením a betonem, byla plazivka. Muselo se hned od počátku plazit po břiše a odstrkovat se loktama. Pak už to nešlo, jak to bylo úzké, museli jsme se obrátit na záda, přitahovat se rukama o výstupky na stropě průlezu a šoupat se po zádech. Pak bylo takové širší místo, taková výhybna, kde mohli počkat ti, kteří chtěli ven, až bude plazivka opět volná. Pak se prolezlo do nějakého většího dómu. Někdo přinesl Travex s cukrem, zapálil to a oranžový plamen nám na pár vteřin osvětlil prostor celé jeskyně. Naše baterky MyDay na plochou baterii dosvítily totiž jen kousek.“

Travex byl přípravek, kterým mohli zahrádkáři vyhubit nežádoucí trávu a plevel. A při smíchání s cukrem (nevím proč, nejsem chemik), se vytvořila výbušná, v otevřeném prostoru jen silně hořlavá, směs.

Když si uvědomím, že se mohl masiv kdykoliv zřítit, dnes mě to mrazí. Čím to je, že si děcka vůbec nepřipouští nebezpečí? Nechci odpověď. Je to pohled stáří, kdy už má člověk, podpořený zkušenostmi, jistý odstup vůči touze mládí po dobrodružství a poznání. Kdybych byl tenkrát na placku, nemohl bych už mít tu krásnou dcerku! Zase by se ale broučci a červíci napapali... A já aspoň viděl a zažil! A můžu jí o tom vyprávět. A moje mamka se tehdy divila, proč jsem se z výletu vrátil tak ukrutně špinavý. Kdyby věděla...?!

I ostatní vstupy do jeskyní jsou dnes uzavřeny dvířky s tím, že se jedná o zimoviště netopýrů. Dvířka mají kruhové otvory, aby mohly ty krásné létající myšky vylétnout pro potravu. Takže „Pššt, dobrou noc!“ (Naznačeno samozřejmě něžným ultrazvukem...)

Opouštíme v podvečer ten nádherný kraj. Tátovi běží hlavou vzpomínky a dceři? Vlastně ani nevím... Konečně může být v autě zase na telefonu, napůl uzavřena ve svém světě...

Ale moc se jí tu líbilo! Fakt!
Eminenter!
Dýchali jsme totiž s Císařem stejný vzduch…