Copak děláte, když je vám najednou tak nějak smutno? Když přijde chvíle, kdy si myslíte, že právě nesete tíhu celého světa? Když máte pocit, že se vám nic nedaří tak, jak byste chtěli a celý vesmír je proti vám? Když potřebujete chvilku, kdy se uzavřete jen do svého jsoucna, jen do toho malinkatého kousíčku všehomíra, který jediný je ochoten v tu chvíli naslouchat vašim steskům, nářkům, pocitům křivdy, vašim tužbám, prosbám, vašim vlastním nápadům ku nápravě a cestě k východisku?

Je více možností. Někdo se poradí s vyšším vesmírem, s duchovními bytostmi, někdo sáhne po sklence něčeho dobrého (je to svůdné), někdo po bonboniéře (to také), někdo otevře ledničku (zase tam někdo nechal svítit!), někomu postačí „černá hodinka“ o samotě sám se sebou, a já?

Já si pouštím záznam divadelního představení hry podle knížky Ireny Douskové „Hrdý Budžes“ v režii Jiřího Schmidta, s úžasnou Bárou Hrzánovou, vtělenou do osmileté holčičky Helenky Součkové - Freisteinové.

I když je to záznam z roku 2003, má mi pořád stále co říci a vůbec to není jen o tom, že „rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat.“ (Je to citát z představení, kdyby náhodou chtěl někdo být „outlocitný“ a dotýkalo by se ho to.)

Nehodnotím hru z pozice divadelního kritika, ale vděčného konzumenta, který při ní může odpočívat a čistit hlavu s vědomím, že dobu, kterou tato hra popisuje, si pamatuje a je rád, že je pryč. Také proč hodnotit hru po dvaadvaceti letech? Je prostě skvělá!

„Prostě Helenka.“

Netrpělivě vždy čekám na repliky typu: Helenka, v kabátě a kulichu, se školní brašnou na zádech, ťape zvolna, v chumelenici, na lyžích a vypráví:

„Šla jsem pomalu, abych si to užila, trochu jsem jedla sníh… Ten můžu! Protože ten není vůbec žádnej sladkej!“ - to proto, že ji všichni říkají, ať se hýbe, protože je „tlustá“ a ona si to mile uvědomuje.

Nebo:

„Ale já jsem ty fixy viděla ve špajzu, když jsem si tam šla pro jeden….no v nejhorším případě pro dva vanilkové rohlíčky.“ - to když si jde tajně „zahřešit“ a je trošku zklamaná z objeveného vánočního dárku, který má teprve dostat.

Není toho pro mně moc, co by bylo sladšího a fantasticky mi to dobíjí baterky! Pocit, který se těžko popíše.

Je vám smutno? Pusťte si představení Hrdý Budžes. Na YouTube je to i s anglickými titulky, o to větší je to prča! Ponořte se do vyprávění holčičky, která pozoruje svět kolem sebe, světu dospělých sice rozumí po svém, ale jejich výrazy dokáže obratně použít a z poznatků si vytváří svoje kouzelné bezprostřední závěry. Schválně, jestli se při nich vrátíte do dětství, jako já.

Fakt, zkuste to! Obnoví vám to možná sílu a odvahu začít zítra nanovo, výzvy půjdou lépe zdolat a vy se rychleji vrátíte do svých kolejí, které vás bezpečně vedou.

A když ne, tak se omlouvám… Možná na vás funguje jiný recept…

Tak si pusťte prostě cokoliv. Třeba nějakou pěknou písničku či skladbu, oblíbený film, pejska na dlouhé vodítko nebo na volno, někoho blíže k tělu (obejmutí prý velmi pomáhá - znám to z vyprávění osoby, jež prý zná jinou osobu, která to už jednou, kdysi…;-)), bublinky do vířivky, proud horké vody do lázně, ústa na špacír (když to pomůže…, ale mějte ohled na ostatní účastníky!), cihlu na palec,... Hlavně si ale nepouštějte plyn! Potřebuji ho totiž do Okinky, tam je více k užitku… Vám!

Tak na viděnou v Ničíně?!

A bacha na Andreu Kroupovou! Je to pěkná…