Můj známý, kuchař, se nechal přesvědčit a vzal si před časem se společníkem do nájmu restauraci. Všechno kolem kuchyně, ale i celého provozu, bylo na něm. Společník měl prostředky. To znamená, že podnik financoval a zbytek času chla....popíjel.

„Když on do všeho furt kecá a přitom tomu vůbec nerozumí!“
„Tak si z něho udělej pokladničku! Ať platí a ty si to dělej po svém, rozumíš tomu!“
„Ale to nejde, to se nedá vydržet, jsem už z toho na prášky!“
Takové debaty jsme spolu často vedli. Je hrozné, když se nejen nemůžete na partnera spolehnout, ale naopak vás ještě sráží.

Když jsem známého vozíval po půlnoci domů, moc jsme si v tu dobu nepokecali. Jeho poslední slova, hned po nástupu, vždycky byla:
„Já jsem dneska úplně hotovej!“
V ten okamžik usnul.
Jednou mi hned po nástupu do auta říká: Prosímtě, víš co se mi dneska stalo? Přišla ženská a chce si objednat topinku a čaj. Servírka jí říká:
„Nemáme to sice na jídelním lístku, ale kuchař vám to jistě připraví.“
Paní se ptá:
„Kolik stojí ta topinka?“ Říkám: „Dvacet korun.“
„Cože?? A kolik účtujete za krajíc chleba?“
„Tři koruny.“ říká servírka.
„A za topinku chcete dvacet? To myslíte vážně?“
„No je to chleba, olej, energie, česnek,...“

A protože známý - Maďar - je horká hlava a jeho nesouhlasné hodnocení něčích výroků někdy bývá, že dotyčný (s prominutím) ‚mele hovna‘, patrně mimoděk použil něco podobného v této situaci. Připouštím, že je to selhání, ale po mém, zezačátku uvedeném, je to pro mně k pochopení. Myslím ten celodenní zápřah. To už pak člověka vytočí maličkost.

„Cože? Já že jsem hovno? No tak to ještě uvidíte! Víte vy kdo já jsem?“

(Mezi námi - pššt - je to vrchní rozsvěcovačka - odborně sirkální škrtačka - na lampárně na hlavním nádraží. To je tam, kam máte určitě všichni telefonní číslo, protože vás tam odkazují se stížnostmi, ve stylu „Můžete si jít stěžovat na lampárnu!“ Velice důležitá to osoba!)

„Já jsem (Teď jsem vám to právě prozradil...sorry)! Já vám ještě ukážu! Já vám napíšu takové recenze, že si to za rámeček rozhodně nedáte!“

Protože z toho byl celý vedle, říkám mu:

„Vinci, té ženské ale vůbec nešlo o topinku za dvacku! Ta se prostě jen potřebovala s někým ukrutně pohádat!“

Pak přišla řeč na to, že konkrétní lidi prý obchází restaurace a prudí. Jsou prý tím známí, neboli už je všichni restauratéři v okolí znají. Není to ČOI-ka, jsou to prostě prudiči o svojí vlastní vůli. Objednávají si nesmysly a remcají, že třeba příprava dlouho trvá!

„Prosímtě, proč to děláte?“ říkala jim prý už bezradně jeho bývalá šéfová.

Stav kuchařský a restauratérský je mi cizí. Tím myslím, že jeho prostředí znám jen z vyprávění a zkušeností druhých. Hodně jsem ale vozil personál restaurací v noci ‚po šichtě‘. Byli to nejvděčnější klienti, protože se těšili domů. Servírky a číšníci po patnácti hodinách na nohou.

Mnohdy jsem se jich ptal:
A kdy zítra vstáváte?“
„Zase v pět.“
„Tak to se vám ani nevyplatí si lehat do postele. To se jen tak lehce opřete do rohu v předsíni, ne?“ zlehčoval jsem situaci, ale bylo mi jich vlastně líto.

Proto si myslím, že není potřeba si, mimo jiné, při návštěvě restaurace vymýšlet například různé kombinace jídel, která nejsou na jídelním lístku.

Jedna kuchařka mi říkala:

„Když si dá občas někdo místo rýže knedlíky, dá se to. Ale pokud je to pravidlem, u každého stolu, už bych je hnala! Mám určité rozpočty, musím mít přípravy a ten jídelák tam není zbůhdarma!“ A protože jsme se shodli na tom, že pracovala ve stejné restauraci, kam jsme občas s malou dcerkou při procházce zašli (Svět je malý, to miluju!), ptala se čistě profesionálně:

„A co jste si tam dávali?“
„No, víte, vždycky jen tak hranolky s tatarkou nebo kečupem pro dcerku...“ říkám rozpačitě, úplně malinký, téměř neviditelný, očekávaje výbuch. Přišel...
„No jó, to jsou ti hranolkáři! Ty taky milujeme!“

Chápu, že někdy si někdo potřebuje dát kung pao se zelím a s kaší nebo dukátové buchtičky s rajskou omáčkou a bramborem, ale když to není pravidelně, kuchař vám to jistě rád připraví! A což teprve ty sladké nesmysly...! Okurka se šlehačkou, tvarůžky s karamelovým přelivem! Hmmm! Ale běda, jestli bude kyselo moc kyselý a bramborák moc bramborovej! To teprve uvidíte!