Moje dnešní úvaha se týká řidičů. Jak jinak v mém případě.A co o mě k ní vedlo?
Jel jsem s dcerkou po našem městě. Přijíždím z vedlejší. Zleva vidím, jak se blíží po hlavní silnici auto. Čekám, dávám přednost. Ta hlavní se stáčí lehce doleva na železniční přejezd, ale také mírně doprava, do té mojí vedlejší, kam jezdí určitě polovina aut. Takové Ypsilon. Čekám, co z něho vypadne. Auto brzdí před retardérem. Opatrně ho přejíždí, tááák! „Roste mrkev“, neboli čas běží. (Jo to je také věc! Někteří jezdí jako dobytek, ale přes retardér by toho svého miláčka nejraději přenesli, jako nevěstu přes práh do ložnice. No, i když tam by možná víc spěchali...) Paní za volantem začíná odbočovat do té mojí vedlejší, a až v ten okamžik dává blinkr. Neudržel jsem se a vykřikl! Jmenoval jsem tuším nějaký zoologický druh (latinský název jsem v té rychlosti vynechal), ale pak jsem se začal smát, protože od místa spolujezdce jsem cítil pohled, ve kterém se mísil úsměv, údiv a snad i pochopení a soucit (magor). Dcerka už mě zná a ví, že tyto výpady nemívám často. Někdy se člověk ale neudrží. A protože si určitě bude chtít udělat řidičák, využívám tyto situace k edukaci: Kdybych přijížděl po hlavní a viděl, že z vedlejší chce vyjet auto, které nekřížím, už dopředu dám směrovku, aby ten řidič viděl můj úmysl a já ho zbytečně nezdržoval. Sice jako bych slyšel svojí bývalou: - Víš ty, na co ta ženská musí všechno myslet? Na děti, na psa, na nákup, (manžela už nezmiňuji :-)) třeba je jí blbě! Nemá čas si uvědomit nějakej blinkr!
Tohle ale není o ženách za volantem! Je to jen příklad, konkrétní situace. To, že se nedokážeme vcítit do druhého, že jsme buď uvězněni ve svém egu a jde nám jenom o nás, nebo máme jen vypnuto. Prostě na to nemyslíme. To je obraz dnešní doby. Ani snad nechci psát otřepané rčení, že nejzbytečnější práce na světě je montáž blinkrů v Mnichově.
V ulicích Prahy jsem opravdu často. Někdy mi zákazníci říkají, že by nemohli v tom provozu sami jezdit, že by přišli o nervy. Odpovídám jim, že se vlastně už ani ničemu nedivím. Že člověk za tu dobu otupí. Jen si řeknu - Hele, hele jak mi tam vjede! Za ty roky už jeden předvídá podle chování toho druhého.
Velmi si vážím všech těch řidičů, kteří jsou ohleduplní, pouští v zipu i před sebe, vcítí se do druhých a myslí trochu i za toho druhého! Asi by se to mělo vyučovat v autoškolách. Aspoň tak, jak to vysvětluji mojí dcerce. Nejsem mistr světa, každý má chyby, ale v dnešní době je to na silnicích mnohdy o přežití. Kdyby lidi nejezdili 140 přes les, nemuselo by být tolik zpráv o srážce se zvěří. (To je skutečná situace. Byl jsem rád, že mě ten debil s Volvem XC 90 "protáhl“ v noci lesem mezi Velenkou a Sadskou, protože byl „první na ráně“. Naštěstí byla zvířátka v tu chvíli v pelíšku. Ani si nechci představit, že by šel zrovna divočák na večeři...)
Vážení milí, zkuste si prosím v každou chvíli za volantem uvědomit, byť máte každý svoje starosti, že nejste na ulici/silnici sami a proti vám, za vámi, vedle vás je někdo, kdo může mít „vypnuto“, nebo má přebujelé ego (Tam je to ovšem, propouštím, marné). Myslete trochu i za něho. Děkuji! Rád se takto s vámi na silnici, ve zdraví, potkám!