Před nějakou dobou jsem ve svém taxíku vezl mladého pána. V noci a v lehce podnapilém stavu. (Konečně od toho jsme tady.) Od začátku se mi svěřoval, že právě jede od své přítelkyně, že jí miluje a neustále se mi snažil, mávaje mobilem před obličejem, ukázat její fotku.

Pak přišlo na to, že je sprejer. A jak byl v rauši, začal mi vykládat, že my jsme „normici“. Prý se nám tak mezi nimi říká, jako že jsme normální. Prostě normici. A začal mě urážet. Říkal jsem mu, ať mě vynechá, že se mě to netýká.

„Ne, všichni jste normici!“

S takovým člověkem nemá cenu se hádat. Vyhodit ho z auta? Asi jo! Vlastně jsem ale čekal, až se ho zbavím.

„Mně je jedno, co si vy normici myslíte! Vy jste nám úplně u prdele! Nám je to jedno! My si budeme dělat, co my chceme!“

Maximálně se mi chtělo mu říct: „Když jsme vám u prdele, proč tedy chodíte čmárat po zdech v noci a v kapuci?“ Nemělo to ale význam. Jen by šlo o stupňování agrese.

Pak pochopitelně došlo na to, že u sebe nemá peníze, a jestli bych vzal eura, ty doma má. Už jsem se loučil s platbou za jízdu, ale překvapil! Vrátil se, v jedné ruce držel eura, v druhé....sprej. A hned poté, co mi zaplatil, odebral se posprejovat alespoň přístřešek pro kontejnery.

Co se v těch hlavách odehrává? Co je v lidech, kteří mají potřebu posprejovat cokoliv, třeba Karlův most? Je možné, že kromě různých sexuálních úchylek jsou i různé jiné? Třeba sprejofil? Asi chce každý po sobě něco zanechat. Čmáranici.

Kdysi jsem si potřeboval odvézt nějaké věci. Půjčil jsem si od firmy dodávku. Krásný bílý, neposkvrněný, skříňový Sprinter. Z pátku na sobotu se na boku objevil „podpis“ lihovkou, asi tak 50x50. Smyl jsem to ředidlem. Ze soboty na neděli mi ten samý podpis vytvořili fialovým sprejem na celý jeden bok. Asi jsem autora naštval, že jsem zničil jeho dílo. Zbytek neděle jsem strávil opět mytím ředidlem, abych auto vrátil neposkvrněné.

Musím dodat, že tenhle v mém autě byl takový „podpisář“. Ten nepatří mezi umělce, kteří vytvářejí graffiti vynikající úrovně na fádních, povolených plochách, vůči kterým nemám jedinou výtku, naopak obdiv. Prostě jsem asi „normik“. Nepotřebuji se koukat na zmršené vlakové soupravy, naopak „vylepšené“ trafostanice na sídlištích mi nevadí. Ale co, jsem normik, jsem jim u prdele...