Večer v Jeruzalémě, hotelovém baru, jsme vedli konverzaci o životě, kufrech a spropitných.

Angličané konverzují o počasí, Italové o ženských a Češi v přestávce, kdy nenadávají na vládu, o penězích. Je jasné proč. V Anglii se snad o ničem jiném nedá mluvit, protože jak pravil už Karel Čapek, je to hezká země, ale zapomněli ji zastřešit. Dneska je Anglie tak zbolševizovaná země, že je nebezpečné mluvit o čemkoliv jiném než o počasí. Sedíte v baru a řeknete o tom chlapovi od vedlejšího stolu, že mu smrdí nohy, a už na vás vlítnou „bobíci“ a zatknou vás a odsoudí, protože jste právě rasisticky urazili utiskovanou menšinu, které smrdí nohy a každý je za to pomlouvá. To by se Čapek divil, co je dneska Anglie za stát. Ovšem, já se nedivím. Vždyť slavný román 1984 nenapsal nikdo jiný než Angličan George Orwell. A ten znal své pappenheimské.

Italové pak potřebují vykládat o dobývání žen, protože každý Ital se ve skutečnosti panicky bojí svojí matky, a tím pádem všech ženských. Ani se nedivím, když vidím ty italské podsadité ženy. O starších Italkách se dá většinou říci: „Vona byla úplně jako náš dědeček. Až na ten knír. Děda ho neměl!“

No a Češi rádi hovořili a hovoří o penězích. Zvláště o takzvaných valutách, jak se jim říkalo . Dolary, to bylo něco! Za komančů! Šílení kreslíři v Dikobrazu a Rudém právu měli zvláště v oblibě kresby, kde odporní kapitalisté, většinou tlustí a s židovskými nosy, seděli na pytlích, na kterých byl nakreslen znak pro dolar. Jak se s někým bolševici ideově pohádali, už něj kreslili, jako výraz odpornosti, pytle s dolary. Se značkou $. Ve skutečnosti to můj počítač dobře neumí, protože za našeho mládí bylo to velké S, přeškrtnuto svisle dvakrát.

Většina lidí pak měla jen nevelké tušení, jak skutečné dolary vůbec vypadají. Seděli jsme tehdy před lety, pokud si dobře pamatuji, v Jerusalem Gate Hotel a pili docela slušné pivo, někdo si dal sklenku vína a vzpomínalo se, jak dostávali čs. důchodci, když už je pustili za dětmi-emigranty do USA, na cestu slovy dva dolary. Někteří pamětníci znali i takové případy milostivého zacházení se socialistickými občany, co chtěli jet na Západ za dětmi, že jako zvláštní pozornost na měsíční cestu dostali těch dolarů dokonce pět! Tak se soudruzi plácli přes kapsu! Pět doláčů od Státní banky a hurá do Ameriky.

Řeč sklouzla také na to, že v mnoha zemích je zvykem, jste-li v hotelu více než jeden den, zanechat před odjezdem pokojské na stolku nějaké peníze. A diskutovalo se, kdo a jak co má oblíbené. V Turecku se vám stane, že vám na uvítanou a pak každý den udělají na posteli malou ozdobnou kytičku a pokrývku složí do načančaného tvaru. Tam mají, v části směrem k Evropě, v oblibě eura, směrem k Sýrii spíše dolary. V Egyptě preferují doláče, v Tunisku také ale nikde, skutečně nikde nepohrdnou ani místní měnou.

Tehdy jsme jeli na návštěvu Svaté země a po stopách Bible a Krista s jistou židovskou turistickou kanceláří, což bylo bezvadný, protože jsme byli nejen na Chrámové hoře, ale dostali jsme se až k mešitě Al Aksá, ale i k rakvi krále Davida a na Golany, a tak všude. Oni měli známé i mezi místními izraelskými Araby (všichni nejsou šílenci, dokonce jejich zástupci z muslimské strany Sjednocená kandidátka sedí v Knesetu, což je izraelský parlament. Večer plynul klidně, dvě kypré Moravandy, co s námi byly, páč chtěli vidět nejen to, co většinou ukazují katolické zájezdové kanceláře, ale i jiný Izrael, si něco došpitaly. A pak se jedna z nich přiznala, že ony dávají vždycky dolar. Že už se na to doma připravili, že jim to poradil zcestovalý farář. Že platí: Jeden kufr = jeden dolar. A že jim to dělá moc dobře. Dávat jako tuzér dolar. Chvilku jsme nechápali, jak může dvěma moravským učitelkám dělat potěšení dávat dolarové tuzéry, ale pak nám to došlo. Všichni jak jsme tak seděli, jsme si pamatovali na to, jak nedostupný pro nás všechny vlastně dolar byl. Západní marku jsi celkem lehce vyveksloval. Ale jaký to byl symbol úspěchu mít dolary! A dneska je my po desetiletí známí jako chudí turisté – v Jugošce zvaní jedovatě „paštikáři“, rozdáváme dolary jako tuzér.

Dolary! Za totáče představa, že budu někde platit dolarama, byla pro lidi v komunismu nepředstavitelná. Huf! Americký dolar! To Zlaté tele, to, co jsme neměli a ani nesměli mít, protože kdo měl dolary – třeba od tetičky z Ameriky – ten je musel vyměnit za „bony“ anebo riskovat, že ho zavřou.

„Víte,“ pravila ta dáma, „nikdy by mne nenapadlo, že bych já, ženská od nás z Moravy, mohla někde dávat dolary jako tuzér! Personálu. Co nosí kufry a servíruje kafe! To je něco nepředstavitelného! Úžasného! Já, moravská učitelka, klidně dám dolar za přinesení kufrů! Jako nějaký milionář ve filmu.“

Zasnili jsme se, zavzpomínali na dobu, kdy bylo deset dolarů neuvěřitelné jmění, dopili a šli jsme spát.

Zítra si ty dvacetidolarovky, co jsem si je přivezl z Prahy, rozměním, abych nebyl za blbce. A abych si ty dolarový dýška pěkně užil. Nebudu šetřit, za každý kufr dám dolar. Trinkgeltu. Abych byl světový. Než jsem usnul, proběhlo mi hlavou:

Stejně je to paráda. Pojedeme my Češi, celým Izraelem a za námi bude zůstávat malá dolarová stopa. Koho by to ještě nedávno napadlo!

P.S. Izrael je díky své historii a názoru zakladatelů-sionistů stále poněkud, tedy spíš víc, uvnitř socialistický stát. Protože jsme nějakou dobu strávili i v jednom kibucu na břehu Galilejského moře, vím, o čem mluvím. Ale o tom snad příště.

Ovšem je v tom rozdíl. V tom našem a jejich socialismu. V Izraeli by ani největšího blbce nenapadlo rozvěšovat v hospodách a holičstvích cedulky „Neurážejte nás zpropitným“. Jak si to pamatuji ze svých mladých let.

No možná to bude tím, jak se kdysi ptal brněnský profesor Blažke brazilského prezidenta Juscelina Kubitscheka, když tam byl pracovně na návštěvě: „Jak je to možné? Máte u vás třicet procent analfabetů, a přitom stavíte tak krásná města a vůbec.“

A pan president, po rodičích Čech pravil: „Třicet procent analfabetů skutečně máme. Ale jestli ten rozdíl mezi námi nebude v tom, že u nás nesedí ve vládě a parlamentu.“

Holt, některé věci platí pořád.

Knížky můžete objednat zde.