Když vás vezou v autě s blikajícím modrým majáčkem, pokud tedy to není policie, ale sanitka, nebývá to nikdy žádná velká sranda. Tuhle jsem si zase té „radosti“ užil. Nebylo to poprvé v životě, a protože to nakonec dobře dopadlo, mohu vám poreferovat. Dávno pryč jsou ty doby, kdy, když vás vezli v sanitce do nemocnice, tuším že to bývaly Škody 1202, viz seriál „Nemocnice na kraji města“, vypadalo to jako když vás vezou pohřebním vozem. Akorát že ten lak na autě nebyl černý, ale krémový. Dneska je to jiná paráda. Zatímco mne personál záchranné služby opečovával metodou, o které říkal můj kamarád chirurg: „tlak, teplota a rosný bod“, podle kdysi známého hlášení v Československém rozhlase, prohlížel jsem si vybavení sanitky. Bezvadný. Sice když vám v okamžiku, kdy jede sanitka po pražské dlažbě zavádějí kanilu, není to přes veškeré umění posádky zrovna nejlepší zážitek. Za to ovšem nemůže posádka sanitky, ale pražská dlažba. Vjezd na Bulovku vypadá jako tankodrom, protože tam zase něco kopou. A u nás v Praze firmy, které kopou silnice – a že kopou furt, celých 80 let, co to sleduji – pracují stylem, kdo udrží rozkopanou silnici nejdéle, vyhrál.

Ovšem kdyby mě vezli v tak zmítající se v sanitce se zlomenou nohou nebo žebry, to by byla jiná věc. Dovoluji si navrhnout, aby do té sanitky umístili ředitele nemocnice Bulovka anebo šéfa firmy, co tu silnici rozkopal, poněkud mu pochroumali některou končetinu a pak s ním dvakrát přijeli na chirurgii na Bulovku. A zase vyjeli ven. Snad by pak někdo z nich zajistil, aby tam tu silnici-oranici, konečně někdo opravil.
Chodba dole na chirurgii až na nové samozavírací dveře vypadá tak nějak podobně, jako když mě tam prvně dopravili se zlomenou pravou rukou, když jsem chodil do šesté třídy. V roce 1955. Pravda tedy je, že omítky jsou opravené a je čistě vymalováno, a mají tam nové výtahy, takže nějaká změna by tady byla. Že jsou přestavěné i ordinace, zjistíte, až vás tam pozvou. Protože jsem nevypadal hned na umření nebo že bych vykrvácel, posadili mě na chodbu a že pro mě za chvíli přijdou. Jak jsem tak seděl a koukal jsem kolem sebe, jako vždycky se mi začaly vracet vzpomínky. Jak mě kdysi jako kluka naše sousedka Gerta, která bývala už od protektorátu až po socialismus zdravotní sestrou na chirurgii na Bulovce, jednou při mém dalším úrazu, už nevím při kterém, uklidňovala. Já tam byl totiž mockrát. Nejprve mi tam zasádrovali ruku do pravého úhlu, pak jindy nohu od zadku až po prsty u chodidla. Pak mi tam dvakrát sešívali hlavu, prostě znám to tam. Jednou když jsem dlouho čekal na zavolání do ordinace, tak přišla sousedka Gerta, tedy správně Gertruda, protože původem byla pražská Němka, a vyprávěla mi, aby mne nějak rozptýlila, historii, jak je nahnali do služby po atentátu na Heydricha. Kdy gestapo vyhnalo všechny české doktory, sestry a pomocný personál a směli tam být jenom Němci. Ovšem to je na jiné vypravování třeba někam o historii, co píšu na Neviditelném psu.
Jak tak čekám, tedy teď posledně, o čemž právě vyprávím, vedou kolem mě nějakého pacienta se zafačovanou rukou. Bledého ve tváři. Tak jsem si vzpomněl, jak mi Gerta vyprávěla, když jsem tehdy měl před sebou trhání nehtu, jak se za protektorátu na chirurgii trhaly černé a zhnisané nehty. Stavěl jsem tehdy zrovna nějaká kachlová kamna a jak jsem přitom vysekával kus šamotu, trefil jsem se zednickým kladívkem do prstu. Nehet musel dolů. Děsně jsem se bál. Tak mi Gerta líčila, jak se to dělalo za války, když veškeré prostředky pro utišení bolesti, opium atd. putovaly na frontu k vojákům. Takže moje trhání nehtu, v hlubokém socialismu, když je všude dost tišících injekcí, bude skoro paráda. Nebyla, ale přežil jsem to.

Ve velké pracovní místnosti, kde se prováděly různé zásahy bylo za protektorátu, jak říkala Gerta a jak jsem pak sám zjistil, i za mého mládí do podlahy zapuštěné kovové lůžko s bílým potahem. Všude smrděl lyzol. Bílé prosklené skříňky na instrumenty stály kolem zdí a uprostřed sálu kovový stolek. Pevně zabudovaný do betonové podlahy. Jak říkala Gerta, pokud nebyly za války utišující injekce na takové prkotiny, jako trhání nehtů, nebylo prakticky možné nikomu ten černý podebraný nehet jen tak strhnout. Protože, jak se ho doktor jenom dotkl, tedy prstu a nehtu bez umrtvení, začala být dotyčná osoba nebezpečná veškerému lékařskému personálu. A za protektorátu, jak bylo již řečeno, žádná „umrtvovadla bolesti“ na nehty k dispozici nebyla.

Bylo tedy nutné přivést pacienta k onomu do podlahy zabetonovanému stolku, na kterém bylo zařízení, do kterého byla ruka pevně zafixována. A přivázána. Pacienta samotného pak posadili na kovovou otáčecí židličku. Sestřička, která vyplňovala potřebné papíry, seděla strategicky tak, aby bylo možno začít hru „jak strnout nehet“ bez umrtvení. Sestra se pootočila a otázala se pacienta: „Jak se jmenujete?“ Případně: „Wie heißen Sie?“ A musela to říct, pokud možno, tiše a nesrozumitelně. Stejně tak v případně, když to napoprvé nevyšlo, se sestřička dále dotazovala na to, kde dotyčný bydlí. Přičemž účelem bylo, aby se dotyčný pacient, když je ta „blbá sestra“ nedoslýchavá, na židličce pootočil směrem ke stolu sestry. A tím na okamžik přestal být fixovaný na lékaře, který stál před ním a měl vykonat onen bolestivý zásah. Na vteřinku se pacient soustředil na tu „pitomou sestru“, která je pravděpodobně hluchá a začal hlasitě odříkávat požadovanou informaci.
V tom okamžiku se v ruce chirurga objevila dřevěná palička na konci s gumovým „kladívkem“ a doktor vší silou praštil do toho podebraného nehtu. A pokud možno se zároveň zpoza jeho zad vynořila jeho druhá ruka, v které byly k tomuto účelu připravené chirurgické kleště. Lékař, uchopil nehet a vší silou trhl. Pak jak říkala Gerta, se děly různé věci. V první řadě musel doktor rychle uskočit, to aby pacient na něj případně nedosáhl druhou zdravou rukou. A bylo také nutno se připravit na děsivý řev, který začal pacient vydávat. Potom různě dlouhou dobu trvalo, než se podařilo pacienta natolik uklidnit, že následně se vší opatrností ten nehet – tedy nehtové lůžko očistit a prst zatlačovat. Gerta pravila, že bylo nutno také si dát pozor na některé mužské pacienty, kterým, jak říkala, při odchodu z ambulance „prdlo v kouli“. A chtěli si to ještě s personálem chirurgie ručně vyřídit. Jistěže tou zdravou rukou. Na to byl připraven na chodbě silný zřízenec, který v případě potřeby běsnícího pacienta uklidnil. Většinou stačilo předstírat, že ho chce chytit za tu zafačovanou ruku. A dotyčná osoba se okamžitě snažila zmizet z dosahu kohokoliv, kdo byl v bílém plášti.

Ovšem i v době, kdy jsme se snažili kapitalisty „dohnat a předehnat“ a kdy už byly běžně k použití utišující prostředky, přece jenom se mohla i taková věc, jako trhání podebraného nehtu, poněkud zvrhnout. První nehet mi netrhali na Bulovce, ale několik let předtím OÚNZ Vysočany. Někdy, myslím, roku 1964, ale čert vem rok, co bylo hlavní, stalo se to den před Silvestrem. Ve fabrice jsem totiž shazoval z elektrické ještěrky dřevěný sud, na kterém bylo napsáno: „Сделано в СССР“. A v kterém byl Ferrokyanid železitý, známý také jako „berlínská modř“, tmavě modrý pigment. Prostě železo v prášku. Vážil 250 kg. Sud byl „svázán“ u „deklů“ na pásky řezanými, tuším že vrbovými nebo lískovými proutky, přitlučenými zvenku na okraj sudu malými hřebíčky. Jak jsem sud toho dne shazoval na zem v kožených rukavicích, hřebíček se zasekl do kůže rukavice a sud mi dopadl na jeden prst. S kterým jsem nestačil uhnout. Jak jsem ten děsně těžký sud dokázal naklopit tak, abych z něj tu rukavici a prst vytáhl, dodnes nechápu.

Druhého dne se stalo, to, co se muselo stát. Nehet byl černý, prst modrý a protože jsme jako fabrika spadali pod OÚNZ Vysočany, skončil jsem na pohotovosti tam. Službu konající lékař prst prohlédl a pravil, že nehet musí dolů, a protože je dneska Silvester, nebude mi to tak strašně „opíchávat“ ale uděláme to jinak. Zavolal mladou půvabnou sestřičku v krátkém bílém plášti, jak se to tehdy nosilo, v souladu s módou minisukní, která si sedla na lůžko pro pacienty. Já vedle ní na otáčecí židličku. Lékař nařídil sestřičce, aby si přes stehno seshora dala na několikrát přeložené bílé plátno, snad nějaký povlak nebo co. Pak mi píchl do ruky injekci a pravil: „Musíš to vydržet! Já jsem ti ten nehet zepředu trochu nastřihl, ty si dej ruku sem,“ ukázal na složenou bílou látku, ležící na stehně půvabné sestřičky. „Až ho budu trhat, ty rukou vší silou zmáčkneš ten hadr, a tak tu bolest vydržíš. „I stalo se tak ...“ jak se s oblibou říká v Bibli…

Z chirurgie jsem přišel domů se zavázanou rukou a vysvětloval jsem mému nevlastnímu otci, co se mi vlastně stalo. Ovšem oba dva jsme mluvili, tak jak to bývá zároveň i rukama. A tak jsme nějak drncli o sebe tím mým zafačovaný prstem a jeho rukou. Když Josef uviděl, jak jsem zbledl, šel do špajzu a vytáhl láhev domácí slivovice. Takže toho Silvestra jsme byli s Josefem ožralý jak slívy už před polednem.
Když jsem přišel druhého ledna na chirurgii na kontrolu a převaz, narazil jsem na stejného lékaře. A ten, jak mě uviděl, nelékařsky zařval: „Pojď se podívat, ty vole, co jsi udělal !!“ A přivolal tu zdravotní sestřičku, co byla při mém zákroku a měla přes stehno tu látku, kterou jsem měl mačkat, abych se ulevil od své bolesti. Nevím, co pan doktor měl s tou sestřičkou, ale nekompromisně jí zavelel: „Ukaž!“ Půvabná dívenka se poněkud zapýřila a potom vyhrnula zepředu bílý plášť a já jsem to uviděl. Na jejím stehně byl krásně vymalovaný modrý otisk mé dlaně a prstů. Protože jak doktor škubl s nehtem, já jsem podvědomě nejdřív tu ruku položenou na složeném „tlumítku“ nadzvedl, a pak jsem tu ruku zatnul. Ovšem o kousek vedle, než byl položený ten tlumící hadr. Pak jsme si s panem doktorem vzájemně cosi povídali o blbcích, zatímco se sestřička tiše vytratila. A jak pravil pan doktor, vedle v sesterně si na ten otisk mojí ruky dává chladivé obklady. Holt, někdy se stanou věci.

Pokračování příště
Václav Vlk st.

Venku je bláznivé počasí, někdy prší, pak padá sníh, mladší obyvatelstvo jezdí na hory za umělým sněhem, starší koukají smutně z okna, páč „v televizi zase nic pořádného nedávají a Poirota jsme viděli už dvěstěkrát…“ Tak co si takhle přečíst nějakou zábavnou knížku. Tady máte na výběr.

https://www.dobreknihkupectvi.cz/dosvetaci/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/