Poznámka autora: „A skutečně měli kliku. Být to jiní enderáčtí policajti a v jiné době, mohlo to dopadnout hůř. V roce 1968, když řádila „plíživá kontrarevoluce“ nastala přísnost veliká. Zvlášť když jste jeli někam za hranice tedy hlavně do NDR. Kolega z fabriky, shodou okolností sídlící v Halle, která byla naší „soudružskou firmou“ (jezdili jsme do jejich chat k Baltickému moři a oni jezdili do našeho podnikového hotelu v Krkonoších), vyrazil takto na služební cestu, aby se poradil se soudruhy v NDR o nějakém technickém problému. Ovšem na hranicích NDR ho zastavili. Východoněmečtí pohraničníci zjistili, že má v kufru svého wartburga střelnou zbraň. Konkrétně se jednalo o vzduchovku na diabolky. Zajásali soudruzi pohraničníci z německého státu dělníků a rolníků: „Chytili jsme kontrarevolucionáře při pašování zbraní!!!“. A zadrželi ho.

Ve firmě jsme nic nevěděli, a když se dotyčný kolega do tří dnů nevrátil, volali jsme do spřátelené fabriky, co tam soudruh tak dlouho dělá, načež se ozvalo polknutí a ticho, pak jakési nejapné výmluvy a bylo to. Druhý den se dostavil na poradu k řediteli zaměstnanec tzv. „zvláštního oddělení“. (To měla každá slušná fabrika, tam se odevzdávala například písemná hlášení, když jste přijeli z nějaké ciziny. Osobně si myslím, že většina těch materiálů, kterými tzv. „demokratické strany“ tlučou Babišovi o hlavu, jsou tato hlášení a pokud by se zeptali soudruha generála, vyškoleného komunistického rozvědčíka soudruha Petra Pavla, tak by jim to dosvědčil). Pracovník zvláštního oddělení nakonec prozradil, že náš pracovník byl zadržen orgány státní bezpečnosti NDR, neboť u něj byla zadržena „dlouhá střelná zbraň“. V tomto případě vzduchovka. Ovšem vzduchovka byla v NDR zahrnuta mezi nebezpečné zbraně. Stav je takový, že a v současné době se naši soudruzi z naší bezpečnosti snaží přesvědčit soudruhy Stasi (STB z NDR), že u nás se vzduchovky prodávají volně a k nim i diabolky – tedy tzv. střelivo – že se to používá dokonce na slavnostech organizovaných stranou a vládou jako veřejná zábava – střílení do terčů. Náš kolega přijel za tři neděle, odmítl říct, co tam s ním dělali a také pravil, že už v životě nepřekročí hranice východního Německa. Na podrobnosti jsme se raději neptali.

Takže příběh kamarádky by pokračoval celkem v pohodě pod milosrdným dohledem policistů NDR, k čemuž podle mého názoru přispěly i lehce a elegantně, kanoucí slzy po tváři půvabné novomanželky, někdy i kovaní soudruzi poněkud změknou v kolenou. Pokračujme ve vyprávění:

„A tak jsme se otočili a kousek jeli a svitla naděje – telefonní budka. Tam bude telefonní seznam! Nebyl. Tak jsme si řekli, že je to skoro jako u nás, ale v NDR nebyly seznamy ukradené či poničené, nebyly tam vůbec! Také poněkud mne mátlo, že budka byla čistá a žádný urvaný drát, na kterém u nás byly pověšené seznamy, tam není. Pojala jsem podezření, že jednoduše telefonní seznamy nemají. Ale nevzdali jsme to a zkoušeli projet ztichlé sídliště v naději, že přeci jen bude někde budka se seznamem. Nebyla. Třeba bude v Halle, ve starém městě! Tam sice budky byly, ale seznamy taky žádné. A tu můj trpělivý muž, místo, aby mne škrtil, vyřkl laskavě spásnou myšlenku: „Přespíme v hotelu a ráno se vrátíme.“ Vešli jsme do prvního hotelu doufajíce, že na něj budeme mít, kreditky nebyly a bohatí jsme taky nebyli (taky ta omezená možnost směny českých korun za marku – východoněmeckou!), já šla za paní recepční a nějak plná toho děsivého zážitku jsem měla potřebu jí říct, co nás potkalo. A ona to byla soucitná žena a tajemně mi s prsem na ústech pokynula, ať jdu dozadu za ní dozadu a vytáhla kýžený telefonní seznam, s dovětkem, že to nikomu nesmím říct, protože to nesmějí, ale vidí, že jsme slušní lidé, tak nám pomůže. V telefonním seznamu jsem našla hned tři Drozdy! Naštěstí jen jeden byl Rudolf, paní recepční mne nechala zatelefonovat a pak už to bylo jednoduché a podle mapy jsme před desátou dorazili k Drozdovým. A zjistili jsme, že jsme kolem nich kroužili, jen nás nenapadlo projet tím temným průjezdem. A manžel to říkal a já mu nevěřila. Víkendový pobyt to byl veselý a ofačováni záclonami a já v nových kozačkách, jsme unikli očím bystrých celníků a dorazili v pořádku zpět do Prahy.“

Přes zasněžené Krušné hory. A že tam dokázalo nasněžit. Karlova chalupa, toho Karla, jak v první části vyjednával s Taliány toť romantika sama.

Karlova chalupa v Krušných horách.

A já tedy autor textu doprovázejícího vyprávění paní Evy, na závěr tohoto vyprávění oceňuji to, že oni se tehdy v zimě vydali přes Krušné hory. I když chápu, že touha každé ženy vlastnit něco, co prostě „bezpodmínečně potřebuje“, v tomto případě nové botičky a záclony, i hory přenáší. Navíc, já vím, co je to jezdit s trabantem. V Krušných horách i jinde. Někdy krátce před dobou, co o ní vypráví paní Eva, jsem se stal disidentem. A naše StB vymýšlela různé fígle, jak nám rozvracečům socialismu znepříjemnit život. Jednoho dne jsem na zahrádce u našeho rodinného domku měl na heveru postavenou svoji škodovku a cosi jsem montoval na brzdách. A já blbeček, přestože mě na to pan doktor Otakar Motejl několikrát upozorňoval, že když jdu na svoji zahradu kolem domku, vždycky musím co nejrychleji zavřít vchodová vrátka anebo velká vrata pro vjezd osobních automobilů, protože když jsou otevřená, tak tam tudy může orgán VB kdykoli vstoupit, jinak kdyby byly zavřená, musel by se prokázat nějakým lejstrem či nějak se úředně dožadovat. Tak já ty vrata nechal otevřený. I zjevili se dva soudruzi v uniformě VB, jejichž hlídky mě pravidelně chodily kontrolovat. A když byla otevřená vrata, vstoupili, aniž by porušili nějaký zákon a začali se vyptávat na doklady. Jako zda jsem toto vozidlo někde neodcizil a já úplný debil jsem jim dal do ruky papíry od auta. A tím jsem přišel nejen o ty papíry, ale prakticky i o auto, protože doklady zabavili a zapsali do zápisu, že mě přistihli, jak opravuji evidentně nepojízdné vozidlo a teprve po důkladné STK, na kterou se řádně předem přihlásím, si budou moci po úspěšné prověrce technického stavu vozidla o doklady k autu přijít požádat. Jak se říkalo „túdle-núdle“. Oni byli tehdy dopraváci SNB instruováni, ať udělají všechno, aby se při každé STK našla nějaká závada. A mně to auto bez papírů stálo furt na dvoře a měl jsem po ježdění. Jenže zřejmě i za marxismu platilo staré heslo: „když je nouze nejvyšší, pomoc Boha nejbližší“. Jeden můj blízký příbuzný měl trabanta a byl ochotný mi ho půjčit, na jak dlouho chci. Takový maličký háček z hlediska soudruhů z StB v tom byl, že dotyčný majitel trabanta, byl předválečný člen komunistické strany, za války odbojář, vězeň lágru v Kielu, kam byl odsouzen za napadení důstojníka wehrmachtu, takže soudruzi sice dumali a chodili se jeho i mě vyptávat odkdy a jak jsme kamarádi a jak to vůbec je. Ale si tak nějak vůbec netroufli ty papíry od trabanta, ani to auto zabavit, protože zasloužilému soudruhovi, který ale už jich v té době mněl také plné zuby, se to jaksi nehodí. Navíc mu předtím nedávno dali nějaké stranické vyznamenání k nějakému výročí, a tak se to fakt nehodilo.
Trabant, kterému se říkalo 90 splašených veverek, vozidlo bakelitové, za kterým zůstával šedomodrý dým z dvoutaktního motoru, který spaloval benzin s olejem, bylo kouzelné vozidlo. Pokud se vám ho povedlo rozvášnit až na nějakých 90 km/h, tak jste měli pocit, že se celé to vozítko vznese a poletíte nad zemí jako Fantomas ve svém tajném létajícím autu. V zimě to dokonce, pokud jste jeli aspoň 50 za hodinu, docela slušně topilo, ovšem když bylo 30 nad nulou, tak to taky topilo. Pokud jste toto bakelitové vozidlo nabourali, bakelit se rozlámal a jak říkal jeden známý automechanik, když došel k havárii, kde trabant bokem štrejchl o autobus, že to vypadalo, jako když tam na silnici někdo rozházel 1000 kytarových trsátek.
Když dneska vidím někde trabanta, vždycky si vzpomenu na ty kyselé ksichty estébáků, co mě sledovali a věděli, že jim soudruzi seshora nepovolí mi to auto zasloužilého člena strany sebrat, což by tak rádi učinili. No, zato si to vynahrazovali tím, že mě tak každých 10 dní písemně vyzvali složit na dopravním oddělení VB zkoušku na řidičák, takže jsem za chvíli uměl ty otázky nazpaměť. A dokonce se mi stalo, že jednoho dne zkoušející dopravák přede mě ty papíry rozprostřel, pak je shrnul na jednu stranu a řekl: „Seru na to, stejně to umíte nazpaměť, dáme si cigáro a kafe.“ Z čehož jsem usoudil, že tam za a) zřejmě nebude šéf a také to, že se ten socialismus normalizačního typu už pomalu rozpadá.
A dneska, když se lyžuje u nás na Klínovci a na druhé straně přes údolí na německý Fichtelberg, se jezdí lyžovat jen tak, mám radost. Bez pasů a bez celnice. Jo, a taky už nemám trabanta, to fakt není horský terénní vůz.

Václav Vlk st.