Pokud nevíte, kdo to byli Dederoni, tak už patříte k mladší generaci. Dederoni byli národ, který měl své území na sever od Krušných hor a na cedulkách jejich aut bývala mezinárodní značka DDR pro stát, který se úředně jmenoval Deutsche Demokratische Republik. „Deutsche“ to tedy byla, ale že by byla „Demokratische“, tak to tedy ani náhodou. Byla to diktatura jako řemen. Ovšem zase to byl stát, kde se daly koupit zajímavé věci, které se nedaly koupit v komunistickém Československu. A obráceně. Byl to takový výměnný obchod, i když přes peníze, něco takového, jako jsme se učili socialistickém dějepisu, že vládlo za prvobytně pospolné společnosti. Tak například přestože NDR (tak se v Čechách úředně tento stát pojmenovával) měli velký kus moře, nedaly se tam koupit sardinky. Proč na to jsem nikdy nepřišel. Jinak ryby se tam koupit daly a daly se tam také koupit některé boty, které se u nás nevyráběly, zvláště dámské. Ne že by byly kvalitnější, ale prostě každá ženská chce mít něco jiného než ta druhá. Od nás si Dederoni odváželi na Vánoce například pomeranče – ty kubánské, co byly tak kyselé, že ocet byl proti nim sladidlo – také občas banány, ale ty se musely před svými celníky pečlivě schovávat. Od nás jsme zas jezdili nakupovat hlavně dederonové záclony, které vydržely relativně bílé i v místnostech, kde se silně kouřilo. A u nás tehdy, snad to byl podvědomý pocit potřeby mít něco, čím se dá platit i za války, kouřil kdekdo. Ručně tkané záclony tzv. háčkované, byly sice z přírodního materiálu, což by dneska každý ocenil, ale tehdy na to každý kašlal. Hlavně když jsme u nás doma po třech měsících sundali nažloutlé háčkované záclony a namočili jsme je přes noc do vany a posypali pracím práškem, tak ráno byla ve vaně hnědá voda jako někde na Slatinách na Šumavě.

Nejen současná doba je ve svých předpisech úplně na hlavu, tak za komunistů to bylo v podstatě nemlich to samé. Ale nevím, čím to bylo, že už někdy kolem roku 1970 soudruzi pochopili, že když je ta diktatura proletariátu, tak se někde musí soudruhům pracujícím vyjít vstříc. Takže se například pravidelně na jaře a na podzim pořádaly autobusové zájezdy do NDR. Ty neorganizovaly žádné cestovky, ale přímo jednotlivé fabriky, kde závodní výbor ROH (Revoluční odborové hnutí, které nebylo ani revoluční, ani odborové a ani to nebylo hnutí, ale nařízená organizace pro všechny pracující) objednal autobus a sjednal se soudružkami, které by si chtěly prohlédnout například v Drážďanech slavnou galerii, případně něco zajímavého v Lipsku, kam by se mohlo jet. Což se rozhodovalo podle informací, zda budou mít tam či tam v prodeji silonové záclony a jiné pro československé soudružky zajímavé zboží. Tyto autobusy přijíždějící NDR zpět do Československa plné soudružek zavalených taškami s nákupem nebyly však nikdy obtěžovány Celní správou, protože kdyby tam jenom celníci nakoukli, tak by kvůli pašování museli zavřít nejen všechny, co tam seděly, ale i řidiče. Ovšem jinak to byl režim jako řemen.

Každý věděl, že zimní výlet přes Krušné hory do NDR vyžaduje jakýkoliv automobil či autobus s pořádnými zimními pneumatikami, protože od konce listopadu jsou Krušné hory pod sněhem a cestáři tehdy jako dnes se tak pečlivě připravovali na zimní sezonu, takže když začalo pořádně sněžit vyčerpáním usnuli.

To jednoho dne jsme mezi Štědrým večerem a Novým rokem sedíce v teple u horkého grogu, uslyšeli v zatáčce pod Karlovou chalupou, jak kdosi túruje jakýsi velkoobjemový motor, už podle zvuku to byl nějaký sporťák, a jakési dva hlasy. I vykoukli jsme z chaloupky a spatřili dvě osoby mužského pohlaví, které na sebe řvaly a zmateně pobíhaly kolem sportovního automobilu. Jako správní Slované, kteří jsou přívětiví ke všem příchozím, pokud přicházejí v míru, vydali jsme se, už s lopatami v rukou, cizincům na pomoc. Šel s námi také Karel, který uměl anglicky, protože se dalo předpokládat, že tito nerozumní cizinci budou rozumět aspoň anglicky.

Na místě samém stál překrásný sporťák se stahovací střechou a kolem něj běhali dva Taliáni v tenoučkých polobotkách, sáčkách typu „krasavec lázeňský“ a lehkém svrchníčku a ječeli. Sporťák byl zašprajcovaný mezi hradbami odhrnutého sněhu, takže sníh vytvořil bariéru cca 70 cm vysokou. Mrzlo, padal sníh, foukal vítr a hrozilo nebezpečí, jestli ty dva blbce nedostaneme do tepla, tak to skončí zápalem plic a mezinárodní zápletkou. Zavedli jsme je ke Karlovi do chalupy do tepla a začala dlouhá rozmluva, ve které hlavní slovo měli Italové. Vytáhli pravé italské nejmodernější mapy a ukazovali, že podle nich a podle informací, které v Římě získali, nemají být mezi Římem a Karl-Marx-Stadtem, (předtím a dnes zase Chemnitz) kam jedou na jakousi pokrokovou konferenci, vůbec žádné pořádné hory nejsou a už vůbec ne hory, na kterých by byl sníh, takže se domnívali, že zabloudili kamsi do Alp. Trpělivě jsme vysvětlovali, že toto jsou Krušné hory, německy Erzgebirge a tady je prostě každou zimu sníh.

To odmítali jako mladí pokrokoví vzdělaní západní studenti uznat, protože podle jejich představ tady žádné vysoké kopce nemají být, neboť tady na té silnici, kterou si zvolili, je nejvyšší hora označená, jako že je vysoká mizerných 1244 metrů. Protože podle nich tady má, respektive nemá být „niente neve“. Karel, v duchu starých Sokolů prohlašoval, že když jedou na bolševickou konferenci do Karl-Marx-Stadtu, tak se na ně máme vybodnout, ať si venku třeba umrznou. Po námitkách ostatních, že při takovémto postupu by nám dvě mrtvoly a zašprajcovaný auto mezi záběry poněkud ztížilo situaci, takže je potřeba je nějak vyexpedovat. Zakopat mrtvé mladé Italy do sněhu by nebyl žádný problém, ale to červený italský fáro je zaprvé větší a do jara, než sleze sníh by ho divoký prasata a lišky a podobná havěť nesežraly. Takže by mohly vyvstat různé nepříjemné otázky směrem od SNB. Proto vynaložil veškeré své úsilí, aby ty dva mladý italský blbce přesvědčil, že tady prostě sníh je po celých Krušných horách. A žádné tunely tady do NDR nejsou, taktéž se zde nevyskytují žádné celoročně udržované dálnice a jestli nechtějí zmrznout, musí do Karlsbadu. A nakreslil na mapu tužkou, jak se dostat do Karlových Varů a tam ať najdou Grand hotel Moskva, ten že je „prima primisima“. Nalili jsme do nich zbytek čaje s rumem otočili v ručně italské plážové fáro, typ auta zvaný lidově „kočkolap“, a radostně jsme zamávali, když mizeli dole pod kopcem. S hřejivou připomínkou toho, že jsme se na vlastní oči přesvědčili, že pokrokoví mladí soudruzi na Západě jsou stejní kreténi jako naši pokrokoví soudruzi, takže aspoň v něčem se jim vyrovnáme.

A když už jsme tu tak pohromadě byli a svorně pili čaj s rumem, vyprávěli jsme si své zážitky okolo vánočních svátků a kolegyně a kamarádka Eva si zavzpomínala na jejich zajímavý výlet do tehdejší NDR, aby ukázala, že i výlety do blízkých krajin mohou být za určitých okolností dobrodružné. Můžeme to vyprávění nazvat: Výlet do Halle. To je název města, kdyby náhodou někdo nevěděl.
Předem je nutno podat informaci, že pochází z rodiny, kde se umění pěvecké a divadelní tedy opera, činohra a jiné další špumprnákle pravidelně dědí z generace na generaci, takže výběr jejích přátel má prostě určitou tendenci. Eva vyprávěla:

Psal rok 1980 a my byli mladí a čerství manželé, když jsme se rozhodli, že před Vánoci konečně zajedeme za naším kamarádem Rudolfem Drozdem též čerstvě ženatým do NDR. Rudolf byl ještě loni sboristou Národního divadla v Praze, když si ho vyhlídla jedna fešná paní doktorka, odněkud z Halle. Potkali se prý náhodou, když byla paní doktorka v Praze a navštívila představení v Národním divadle. Po představení zašla s kamarádkou do nedaleké vinárny, někdo jí doporučil, že se tam potká s umělci, kteří chodívali zapít dobrou práci. To byla výzva! Byla už trochu starší a nezadaná (30 bylo v té době už opravdu vysoký věk pro ženskou, co chtěla založit rodinu, a bez chlapa to v socialismu tak nějak moc nešlo. Ne, že by nebyly lesby, ale úředně to nebylo dovolený.) Doma neměla štěstí na mužský, když tu se objevil mladší fešák Rudolf s náručí otevřenou. Známost netrvala dlouho a Rudolf se stěhoval do Halle a vzhledem ke své píli a talentu obratem získal místo v místním operním sboru. Tenoři jsou vzácní ptáci, nebo jak říkala Maria Callas: „Tenor není hlas, to je nemoc!“

Novomanželé Drozdovi nás velmi srdečně zvali a my si řekli, že proč ne, před Vánoci, mohli bychom koupit nové záclony do našeho pokoje a já si mohla koupit nové zimní boty, protože v NDR měli in obuv západně dovozovou – Gaborky! Pokud se někdo podivuje nad tím, že jsem chtěla záclony do našeho pokoje, tak za prvé měli v NDR kvalitní záclony a za druhé jsme měli pouze jeden pokoj, jelikož jsme bydleli u tchánů. Byty byly nedostatkové, získat se jen tak nedaly. A tak byl často jedinec odkázán na spolubydlení s tchány a tchýněmi. Ale to je zas jiná story.

Měli jsme ještě platné cestovní doložky do socdem zemí (mimo Rusko a Albánii) od léta, kdy jsme cestovali na svatební cestu do Rumunska. (To bylo taky dílo!). Platné byly do konce roku, tak byl nejvyšší čas je ještě využít. (Bude-li to číst někdo, kdo se narodil, tak nějak plus minus kolem roku 80, ať si nastudujeme na Wikipedii, co je to „výjezdní doložka“ a „celní a devizové prohlášení“ a může dospět k radostnému přesvědčení, že jsme za těch skoro 40 let přece jenom nějak pokročili kupředu.
Ještě bych chtěl připomenout nám starším a sdělit mladší generaci, že sice existovala „marka“ která byla z kapitalistického Německa a pak tzv. „východní marka“ což ovšem byl kousek potištěného papíru cenný asi jako tehdejší československá koruna. Krásně to komentuje rozkošná sekretářka z filmu „Slunce, seno, jahody,“ když cituje básničku: „Včera večer v parku, našla jsem tam marku. Ležela tam mnoho dní, byla totiž východní!“ To jsme trochu odbočili od Evina vyprávění.)

Náš plán nakoupit byl trochu riskantní. Převážet se nic nesmělo, peněz nám vyměnili takatak na stravu, ale věděli jsme, že Drozdovi zas pojedou do Československa, takže my jim dáme koruny a oni nám marky a bude oboustranná spokojenost. Já byla připravená se obalit záclonami pod kabátem, přibylo by mi nějaké to kilčo, to si celník nevšimne, a boty jsem si vzala staré, že je v NDR vyměním za nové.

S tímto odhodláním jsme vyrazili naším novým trabantem, koupeným za našetřené peníze (výbava nevěsty – na byt to sice nebylo, na trabanta jo) do NDR. Vyrazili jsme po práci, za chvíli byla tma, to víte začátek prosince, cesty křivolaké, o dálnici na Drážďany jsme si mohli nechat zdát (to ostatně i hluboko za kapitalismu). Tedy jsme do Halle dorazili kolem sedmé večer. Adresu Rudolfa jsem měla zapsanou ve svém telefonním zápisníčku včetně telefonního čísla. Takže jsem rozložila mapu a začala hledat zápisníček. Nebyl. Nebyl v kabelce, kufru nikde. Jediné, co jsem věděla, že Rudolf bydlí v Halle-Neustadt a domnívala jsem se, že vím i číslo bloku a domu. Šeredně jsem se mýlila. Zoufale jsme jezdili křížem krážem po Halle-Neustadt, ale číslo domu jsme nenašli, resp. jakýsi průchod, který vedl dovnitř bloku a nic. Už to vypadalo, že se potupně vrátíme do Čech, když jsem zahlédla policisty. Poprosila jsem o pomoc, zatvářili se divně a nasměrovali nás na služebnu, která byla nedaleko. Pozvali mne dál (manžel německy nemluví) a velmi podezřívavě mi sdělili, že takové číslo domu, které uvádím neexistuje, že ano číslo bloku je, ale je to pouze číslo popisné a je tam park. A kdeže jsem na to přišla a že se musíme legitimovat a závěr byl, když jsem začala popotahovat a vysvětlovat, že jsem zapomněla doma zápisníček, že mi sdělili, že je to můj problém, adresy obyvatel se nesdělují, nota bene, co to je za divné jméno – Drozd (říkali pochopitelně německy Droct). A ať jsem ráda, že mne propustí a ať koukáme jet zpět domů, a že máme být rádi atd.

Dokončení zítra

Václav Vlk st.