Mladí odjeli na chalupu, vzali si s sebou i psy a předem si přes mobilní telefon nebo kterého čerta předem zařídili, aby jim na chalupě začalo hřát příslušné zařízení, ohřála se jim voda v bojleru, mraznička a lednička běží furt, voda z kohoutků teče, a kdyby náhodou napadl sníh, tak mají ve stodole motorové hrabadlo, a vsadil bych se, že až sem začnou Číňané nebo Japonci dodávat roboty ve tvaru člověka, tak ho na dálku probudí a on jim tam ten sníh pěkně shrabe. já tedy nevím: když jsem jezdil jako mladý muž každý víkend do přírody a označoval se za správného trampa, tak jsme zpočátku považovali takový ten jehlanovitý plátěný maskáčový stan za nesmírnou rozmazlenost a s nikým, kdo jezdil na chatu, jsme se vůbec nebavili, protože jsme každého takového slabocha považovali: „za mastňáka“. Jezdili jsme i v zimě na Brdy na tzv. Packardyho camp, kde prý v zimě 1944/45 měli svoji základnu „anglický parašutisti“, tedy ve skutečnosti českoslovenští, poslaní z Anglie. Když jo hodně mrzlo, tak jsme si s tichým souhlasem hajného zalezli do lesního seníku, zahrabali se, aby to voňavé a teplé seno bylo všude kolem nás a spali jsme krásně až do rána. Fakt je, že jsem byl považován za nikoliv úplně tvrdého trampa, poněvadž se mi podařilo sehnat silonovou deku, z které se dal udělat po použití zipů krásný dvojspacák, což mělo, jak jistě chápete mnohé výhody. Jak pravil stařičký trampský vtip, když ráno vylezl zpod deky Johny a ptal se Freda: „Hele, vole, nebylo dneska v noci vod země nějak chladno?“ Fred se otočil a povídá: „Ty vole, co se ptáš mě, zeptej se tady Mery!“ A když jsme zjistili, že v jedné fabrice se povalují tak velké průhledné igelitové pytle, že se daly navléct na spacák, tak jsme je používali, když pršelo. Hlavu ke kořenům smrků, na spacák se navlékl ten igelitový pytel, kterému se neřeklo jinak než „šprcka“, a člověk spal v suchu celou noc. Jedno léto jsme si vyjeli na výlet na Slovensko na Fatru a rozhodli se, že zůstaneme spát nahoře na hřebeni mezi klečí. Vedla tam tudy cestička, takže se dalo lehce položit na jakžtakž rovný terén a nohama se za šprajcovat mezi husté větve kleče, a tak jsme se jali spát v té přírodě ze všech přírod nejpřírodovatější. Probudil nás příšerný řev jakési slovenské turistky která, jak se kdysi na Slovensku říkalo, „revala ako kôň“: „Kristus Mária, Jožo, tu sa váľa ešte dáci zmrzlí partizáni z vojny.“ To tehdy byla romantika. Přiznám se, že když jsem si koupil potom chalupu, tak jsem si tam udělal kachlový sporák s etážovým topením a pro jistotu koupil elektrické přímotopy. Akorát jsem to nedokázal vymakat, aby to začalo fungovat na signál z mobilu třeba z Prahy, když je ta chalupa v Krušných horách. Dneska to má takhle zařízený kdekdo. Vyšle na chalupu mobilem heslo a elektrické radiátory se zapnou na vytápění na potřebnou teplotu, než tam majitel přijede. A anebo jsou v módě taková ta kamna na dřevěné pelety, která se na dálku zapínají a vypínají a mají zásobník pelet na několik dní. Prostě lidstvo je teďka líné a lenost je impulzem pokroku.

Někdy v polovině šedesátých let, i když bolševici přišli na to, že než se pokoušet kolem dokola opravovat rozpadající se chalupy po sudetských Němcích (stejně jim to nešlo, bylo to drahý, a lidi tam trvale bydlet nechtěli) anebo vesnické baráky, z kterých se všichni mladí, co to šlo, brzo po založení JZD vystěhovali, soudruzi zamáčkli slzu nad vlastní buržoazní rozmazlenosti a nechali národní výbory, aby ty opuštěné baráky lidem prodali. No a když pak zavřeli hranice po 70. roce, neb jak pravil soudruh Husák: „Hranice nie sú žiadne korzo,“ tak to bylo jasný. A lidi se dali do oprav těch chalup, aby alespoň trochu zmizeli soudruhům z očí, když na výlety k moři zbylo jen Bulharsko a NDR. A díky tomu a šikovným rukám našich lidí a schopnosti „zorganizovat si stavební materiál“ dneska naše vesnice vypadají, alespoň v těch rekreačních oblastech mnohde velice pěkně. Bolševik, který by nejraději nastěhoval všechny obyvatele jedné vesnice do jednoho paneláku s 300 byty, tak díky ironickému úšklebku dějin pomohl zachovat naši zemi, jak říkal pan doktor Skružný (Rudolf Hrušínský) ve filmu Vesničko má středisková: „To není země, to je zahrádka!“ A on se kochal a my se taky kocháme, když takovou vesnicí projíždíme. Ale co bylo, to bylo.

Vraťme se v duchu na chvíli do let sedmdesátých. Bolševik všude, ale mládí v nás. Hranice zavřené, v divadlech samé budovatelské drama, takže když to skončí, člověk mimoděk hledá „píchačky“. Ještě že jsme koupili chalupu. A tak jako každý pátek navečer vyrážíme z Prahy směrem na sever. V tomto období nevlídnou zimní krajinou. Tma jak v hrobě, protože komunistům zas došla elektřina, a tak na ulicích městeček svítí každé třetí světlo. Aby se ušetřilo. Na vesnicích nesvítí nic. Tma jako v pr... Škoda 100 se zadním náhonem si však lehce poradí s blbě protaženou horskou silnicí a už se blížíme k promrzlé chalupě. Proházíme závěj ke vchodu a začneme se zabydlovat.

Páteční večer v zimě na chalupě v dobách normalizace přál dlouhému posezení. Chalupa zavátá sněhem, venku to fičí, a tak sedíme celý večer kolem kamen. Tedy kachlového sporáku. Vlastnoručně postaveného. Pokud ovšem nemáme s sebou sportovní, čilou, otužilou a všelijak jinak zocelenou babičku, která by se chtěla dívat na televizi až do „vlajky“ a která by zároveň topila, abychom se mohli jít poveselit s přáteli. Avšak podobnou babičku mají jen nemnozí, o dědečkovi těchto kvalit ani nemluvě. Děda buď odmítne v té zimě s námi vůbec jet, anebo, zaujat západní detektivkou, zapomene přikládat a zhasne. Tedy myslím v kamnech.

A tak jsme se v páteční večer vždycky sesedli kolem kachlového sporáku, protože se musí fest topit, aspoň do půlnoci, aby se chaloupka trochu vyhřála. A sleduje se televize. V pátek souzi skoro vždycky vysílají nějakou detektivku anebo estrádu. Popravdě řečeno až na ty estrády, a to, že máme místo hranatých černobílých televizí moderní placky na jejichž obrazovkách je příroda tak barevná, že venku jste ji v životě nikdy tak barevnou neviděli, jsou tam ty detektivky pořád. Pardon! Dneska tam jsou dlouhé seriály reklam na zahradní nářadí, dámské vložky, výlety ke Karibiku apod. a sem tam mezitím na chvíli pustí film. No protože my starší dneska si potřebujeme častěji odskočit, využíváme tyto dlouhé televizní reklamy k různým záslužným činnostem jako je dojít se vyčůrat.

Osazenstvo chalupy bylo rozložené kolem televizní bedýnky v podivuhodném oblečení, které se navíc v průběhu večera neustále mění. Začíná se tak, že všichni sedí v kabátech, sněhulích a gerlachách. Ti starší ještě v čepicích, ušankách či jiných pokrývkách hlavy. S postupem času, jak se mění teplota v místnosti, mění se i oblečení.

Po několika hodinách ládování polen do kamen to vypadá tak, že u stropu kuchyně je dvaatřicet stupňů, u pasu tak okolo dvaceti. U podlahy čtyři stupně. Od kamen sálá žár, ze zdí čiší chlad. Chalupáři si mezitím postupně odkládají svršky. A tak například uzříme postavu ve sněhulích, ale zároveň v nátělníku, pokud dotyčný zrovna sedí blíž u kamen. Babička se ovívá novinami, jak na ni sálá vedro od plotny, a na nohy si ale přidala ještě jednu deku. Jak zvířila luft, na nás ostatní táhne.

Dohromady pak všichni vypadají, ozářeni sinalým světlem černobílé obrazovky, jako skupina chovanců ústavu psychiatrického. Tváře nasvícené opalizujícím světlem jsou šedé a propadlé, k čemuž jistě přispělo hodinové odhazování sněhu pro zaparkování auta, a strnule zírající na televizi. Nehybný klid občas naruší některá postava, která vyskočí a začne po paměti ládovat do sporáku, jedním či oběma očima sledujíc televizi, aby jí něco neuteklo. Žluté světlo z ohniště probleskne místností a ozývají se brumlavé pokřiky „To musíš přikládat zrovna teď?“ nebo „Ticho, koho že to zastřelili?“ „Neřvi na něj, aby neřval, já nic neslyším!“ a podobně. Vše končí zaječením, když si přikládající, sledující TV a zároveň provádějící zmatené pohyby při přikládání, sáhne holou rukou na dvířka sporáku.

Pozdě v noci se pak rodina odebírá ke spaní, aby získala dost sil na zítřejší souboj se sněhem, lyžemi, větrem a horami vůbec. Dříve než vyrazíme nahoru, do patra, kde jsou ložnice, je třeba zkontrolovat, zda koště, kterým jsou zapřeny vchodové dveře proti samovolnému pootevření, správně drží. Původní dveře jsou totiž bez futer, jen tak upevněné k rámu, a kliku zřejmě minulí majitelé považovali za nemístný přepych. Zašupovací vergl dveře jen přidrží, ale ke stěně nepřitáhne. Nechceme-li mít ráno v chodbě půl metru sněhu, nezbývá než důkladně zkontrolovat „zabezpečovací“ koště.

Pak se vyrazí nahoru. Zde, v ložnicích, nastává další dějství dramatu páteční noci. Králičí i ovčí kůže se stěhují do postelí z míst, kde se nahřívaly, aby vzápětí získaly teplotu ledové matrace. Rukou se zkouší, z které strany je deka či peřina víc studená, a s hrůzou se zjišťuje, že jsme si sice deku krásně přehrnuli, ale uvnitř, tam, kde byla složená, je původní arktická zima.

Muži si navlékají teplá pyžama, pod ně občas teplé Jägerovo prádlo, podvlékačky à la Franz Josef blahé paměti. Na hlavu si pánové, a občas i dámy, nasazují apartní noční čepeček. Jest ovšem uměleckou nadsázkou onen slavný noční čepeček s bambulkou, kterým nám učaroval ve filmu „Císařův pekař a pekařův císař“ Vlasta Burian. Čepička na spaní je bez třapečku a bambulky. Třapeček při spaní lechtá!

Dámy na sebe navlékají, mimo to, co si nesundaly, dlouhé flanelové košile po babičce, decentně zdobené drobnými kvítky na růžovém podkladu. Společně na nohy natahujeme teplé ponožky a znám přeborníky, kteří spí tu první noc v běžkařských podkolenkách z pravé shetlandské vlny – za pouhých tehdejších 100 Kčs za pár, za což se dalo jít asi tak desetkrát do bijáku.

Tolik všeobecně. Jsou však i výjimky. Někteří preferují tepláky s vlasem dovnitř, jiní či jiné, nerad bych Madlu jmenoval, prý spí v kožichu. Tedy ne vždycky. Ale často.

Navlečená a obalená postava projde místností, kde se oblékala, směrem ke dveřím. Avšak nevyjde ven do nečasu, jak by mohl neznalý pozorovatel předpokládat. Pouze zhasne a pak za tichého nadávání „kterej blbec tady nechal ty boty?“ vleze do postele. Tam pak jektá zubama a cvakání, které zahajuje první chalupářskou noc, romantikům vzdáleně připomíná klapot kastanět. Někdy tak v době, kdy nám bylo 30+, kterási geniální dáma vymyslela ohřívací zařízení, štrikované nejlépe z pravé vlny zvané obecně „oteplouch“. Toto ohřívací opatření si pánové navlékali na onu část těla, která se jinak v zimním chladu často scvrkává, a když to prochladne moc, může se stát, že je nepoužitelná ještě několik dnů potom. Tomuto zásahu do rodinného života vymyšlením „oteplouchu“ učinily manželky a přítelkyně atd. přítrž. Dámy se při večerních sešlostech chlubily, jak pěkně a kvalitně „oteplouch“ pro toho svého upletly, i když si myslím, že někdy ta velikost toho ohřívacího návleku byla přece jenom z reklamních důvodů – jakého jsem si a vzala frajera – poněkud přehnaná. Dámy si ovšem velice rády pochvalovaly, že když se jde v pátek večer spát a ten jejich se k ní zezadu přitiskne tak dotyčná nemá pocit, jako když ji někdo položil na zadek kostku ledu. A může se jít spát. V chalupě se rozprostře klid a mír.

Ovšem chalupu tady nemáme proto, abychom se na ní flákali, případně polehávali na lehátkách či nedejbože jako dneska se v létě vyvalovali u vlastních bazénů, tehdy jsme měli chalupy hlavně proto, abychom mohli budovat, což sloužilo, jak zkrášlení chalupy i okolí, tak také k tomu, aby každý chlap dokázal, jaký je pořádný chlap. Nebyl jsem výjimka.

Další zimu, tak rok nebo dva potom, co jsme chalupu koupili, jsem na jaře konečně opravil střechu. Eternitové hřebenáče, kterými hřeben chalupy kdysi pokryli původní majitelé, naši (jak jsem nedávno četl trefné přirovnání) „nevlastní němečtí příbuzní“, pomalu vzal čas. Drama lezení po střeše, trhání starých prken a nahrazování novými a fintu, jak připevnit hřebenáč do červotoči prožraného trámu, necháme na jindy. Jen zkonstatuju, že mě celou tu dobu, kdy jsem vrávoral na střeše, hřálo vědomí, jak pomůžu chalupě, aby do ní neteklo.

Když začaly ten rok opět podzimní noci, takové ty krásné, kdy je na obloze vidět miliony hvězd, odkašlala si jednou po večeři babička a pravila: „Tak už je ta střecha spravená...“

„Babi, povedlo se!“ jásal jsem. „Byl jsem na půdě, nikde ani kapka! A v hřebenu ani škvírečka,“ kasal jsem se.

„Hmm,“ zabručela babička a zahleděla se do prázdna.

„Babi, co je?“ chtěl jsem vědět. „Něco se ti nelíbí? Něco je špatně?“

„Ále nic,“ pravila babička mnohovýznamně, jak už to babičky umějí. A odmlčela se. Na chvíli. Protože žádné živé babičky se nedokážou odmlčet nadlouho. Jak říkal pan spisovatel Bohumil Hrabal: „Je to v nich jako v koze a musí to ven.“

„No, spravil jsi to výborně,“ ozvala se po chvíli. „Jenže já už teď neuvidím na hvězdy!“

„Na jaký hvězdy, proč bys neviděla na hvězdy?! Co má střecha společnýho s hvězdama?“ divil jsem se.

Až po chvíli a po delší rozmluvě se ukázalo, že opravený hřeben a hvězdy mají mnoho společného. V jasných podzimních nocích, i v dobách třeskutých zimních mrazů pozorovala dříve babička z postele, než usnula, hvězdy. Stačilo položit se na záda, hlavu umístit tak, aby škvíra vzniklá utržením péra stropního prkna, nad nímž už nebylo nic než půda, které chyběly eternitové tašky se srovnala do zákrytu s dírou v hřebeni, a bylo to. Leželi jste v posteli a mohli jste se ukolébávat k spánku pohledem na jasné, blikotající hvězdy noční oblohy.

Když jsem spravil hřeben, už to prostě nešlo. Ovšem babička už taky nemusela spát přikrytá bačovským ovčím kožichem, který si dovezla do Prahy z rodné balkánské vísky. Už jí nebylo nejmíň, takže jí větší teplo jistě dělalo dobře. Ale ten pohled z postele na hvězdy se jí asi líbil nejvíc. Protože o něm do té doby, než jsem opravil střechu, nikdy nikomu neřekla ani slovo. Ani dědovi, toho jen donutila, aby si bral na noc něco na hlavu. Moudrá to žena.

Od té doby jsem viděl v televizi snad milionkrát reportáž o tom, jak se v zimě otužilci koupou tu ve Vltavě, tu ve Váhu anebo v jiné studené řece. Hlučí, vrhají se do vln a silně funí, když lezou ven. Hm, otužilci, no a co? Vlezou jednou za zimu do studené vody. To my chalupáři jsme v našich začátcích lezli každý pátek do promrzlých postelí, za teploty ne plus, ale minus 5 stupňů Celsia. A nikdo nás přitom nefilmoval. To není žádná spravedlnost. A navíc, my jsme si vlastním tělem tu ledovou postel zahřáli. Dokážou snad otužilci zahřát Vltavu? Nedokážou.

Podle mě jsou proti naší babičce, která ležela pod mrazivou oblohou, zabalená sice v kožichu a dekách, celou noc, úplný mejdla. Babička totiž dokázala takovou věc spojit s hlubokým duševním zážitkem. Tak hlubokým, že mi za ten průhled až na hvězdy nikdy ani nevynadala.

Václav Vlk st.

Ilustrace Lubomír Lichý

___________________________________________________________________________________________

A aby Vám rychleji uběhlo čekání na Ježíška, v Dobrém knihkupectví na Vás čeká Vánoční balíček humorného čtení Odkaz

Dosvětáci Kdo rád jí ať zvedne ruku Stálo to za hovno ale stejně byla sranda

Všechny knížky pohromadě