Dal jsem si Stárnoucího gigola z roku 2013. Skvělý film, allenovská klasika. Ten jeho hlas, ta nervozita, židovský humor, sex, smrt, peníze, stárnutí a především schopnost udělat si legraci úplně ze všeho.

A vzpomněl jsem si na jednu z mých nejoblíbenějších scén z Manhattanu.

Central Park. Děti hrají baseball. Woody Allen tam rozděluje mužstva. Mezi dětmi převažují Židé a Afroameričané. Začne se řešit rasové složení týmů.

Jeden židovský kluk s pejzy skoro až na zem říká rázně: „Budeme černí proti bílým.“

Už to samo o sobě by dnes mohlo vyvolat mimořádné zasedání nějaké komise pro inkluzi.

Jenže Allen pokračuje. Nejprve klukův „černobílý nápad“ ostře zamítne a řekne pár slov proti rasismu, ale potom před čtyři židovské kluky postaví jednoho černošského chlapce a svým typicky ustrašeným hlasem mu povídá:

„Tak, Charlie, vyber si, se kterým z vyvolených lidí chceš být v týmu.“

A je hotovo.

Jedna věta. A Allen během několika sekund rozebere rasismus, židovské stereotypy, černošské stereotypy i samotnou posedlost tím, jak správně lidi kategorizovat.

Dnes by na podobnou scénu pravděpodobně připadalo několik varování před stereotypizací, jeden seminář o citlivé komunikaci a možná i omluva producenta.

A přitom pointa není rasistická. Pointa je přesně opačná. Allen se vysmívá lidské potřebě dělit svět na „tyhle“ a „tamty“.

Možná proto mi jeho humor pořád připadá tak osvěžující.

Ne proto, že by byl bezchybný. Ergo severoamerické kladívko na puritánské čarodějnice, protože se nebojí být nedokonalý.

A protože nám připomíná jednu dnes poněkud zapomenutou věc: že když si děláme legraci z nějaké skupiny, ještě to automaticky neznamená, že ji nenávidíme.

Někdy se prostě jen smějeme.

A někdy je to dokonce zdravější než další powerpointová prezentace o diverzitě.

Z autorova blogu Legendární medvěd