Pouze jedinkrát v životě se mi stalo, že mě filmoval slavný režisér. Byl to Robert Sedláček. Dělá vedle hraných snímků dokumenty a tohle mělo být o lidech, kteří ztratili partnera a uměli se poté postarat o dítě.

Mně partnerka kdysi zemřela, to je fakt, a syn, kterému bylo v dotyčném momentě teprve pět, děkuje za výchovu prvořadě svým prarodičům z obou stran; ale mně trochu taky a mimo jiné jsem byl vždycky velký předčitatel. Nebránil jsem se hezké Sedláčkově asistence a neptal se, jak mě vysondovala; takže osudného dne zastavilo auto filmového štábu před naším domem a kameraman, ten bývá velmi často nejcharismatičtější a nejsvalnatější, takže jsem si jej hned úvodem s Robertem spletl. Po uvítání jsme se chvíli bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože mám, to víte, přece jen silnou podporu příbuzných a to ti druzí jistě menší.“

Kývali hlavami, už bylo pozdě se vracet do Prahy a připadalo mi, že si hlavně chtěli udělat výlet - mezi dvěma jinými a reálnějšími projekty.

Jen slavný Robert Sedláček to takto nestavěl a poprosil mě, abych tedy konečně zavolal syna. Ten se ukrýval podle mým instrukcí kdesi v podkroví a zrovna v ideálním věku mezi štěnětem a spanilým už jinochem. Nebo mně okouzlující připadal, nicméně tak nefungovala a netvarovala svět pouze otcovská láska a i lidé od filmu a kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li kouzlem. Když se přištrachal z té půdy.

„Teď už jen to, aby nebyl blbej,“ povídám si pod fousy, a jak jsme seděli už i se synátorem Filipem proti sobě v té kuchyni, začal jsem konverzovat a nevím ani, zda se točilo, ale improvizoval jsem jako ďábel, jelikož všecko připravené se mi zapnutím kamer vykouřilo z hlavy. „Jo, Filipe, a znáš i nějaké významné režiséry?“ ptal jsem se například a věřil, že to syn „dá“; ačkoli on se nepřipravoval ani náhodou.

Mlčel, bylo to v tahu. Žádný režisér jej nenapadl! Tak to je konec. Nebo ne? Musím kredit zachránit, to chce doplňující otázku a za sto, pokud jen možno: „Co třeba Robert Sedláček?“

Jenže jak jsem chrabře artikuloval „co třeba Ro…,“ došlo mi, že to stejně vystřihnou. Jako nejapnost; i dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“

Štáb nijak neztuhl, to nemohu říct, a ani synem nejnadšenější kameraman sebou necukl, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.

Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“

„To vylezem pěšky… a uděláme lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“

Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si nyní stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameraman se úplně rozplýval, jenže jsem si uvědomil, že kameraman je trochu jako fotograf a měl by patrně snímanému říkat: „To je ono. A teď vypadáš ještě líp.“

Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali.

A dokonce se dobře mohlo stát, že byly naše scény vymazány, čemuž ovšem odmítám věřit jako milující táta; ale odmítám se Roberta Sedláčka i ptát. Podle mě si je schoval! Rád jsem nicméně všecko taktně promlčel, protože to byl překrásný jarní den a stojí za moc i jen odpolední setkání s podobně „rozjetým“ tvůrcem. A ta krátká šance… pozorovat lidi při práci.

Loni slavil teprve padesátiny. Původním povoláním je vlastně novinář, ale má doma již dávno Českého lva a Cenu české filmové kritiky. Mj. natočil hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale studoval dokumentární tvorbu a to dobře dokázal už seriálem České století (2014) podle scénáře Pavla Kosatíka.

Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).

Robert Sedláček o zločinu vraždy a o svém hraném filmu Promlčeno: