Vážení vyznavači skleníkového efektu, prosím, věnujte pozornost i sluníčku!

Nevím jak vy, ale když na mě kdykoli v mém celkem dlouhém životě zasvítilo sluníčko, příjemně to hřálo. Člověk rád nastaví tvář rannímu nebo podvečernímu slunci, aby si užil tepla. Pokud tvář slunečnímu záření nenastaví, o tepelný požitek přijde. Nanejvýše jej to bude hřát do zad, pokud má na sobě něco tenkého. Zkrátka sluneční záření je vždy směrované a jeho hřejivost záleží na úhlu, pod jakým na vás dopadá. Ba i letos v rozpáleném Egyptě s teplotami kolem čtyřiceti byl rozdíl mezi osluněnými a zastíněnými místy a mezi nízkým sluncem pálícím přímo do obličeje a sluncem pražícím shora, tedy u mě do bílé čepice s kšiltem. To, že tam bylo pěkné vedro tak nějak celkově, bylo dáno rozpáleným pískem a dlažbou, plus vymetenou oblohou bez mráčku. Případný mráček se celkem rychle projevil i na vnímání poklesu teploty. Takhle to ve skleníku nechodí.

Poslední věta předchozího odstavce byla jen taková vějička na klimaalarmisty, kteří nejspíše okamžitě vybuchli: „Ten blbec vůbec nechápe, co to je skleníkový efekt!“ Chichichi, nachytali jste se!

Po návratu z exotiky jsem celkem rychle zaplul zpět do stereotypu venčení psa. A velice jsem se snažil, abychom ráno vyráželi v době, kdy ještě slunce nevyšlo nad hradbu čtyřpatrových činžáků a asfalt chodníků nebyl rozpálený. Protože v okamžiku, kdy jsem dostal první zásah slunečním teplem do obličeje, vnímal jsem teplotu velmi podobnou té egyptské. Na Prahu trochu přehnaně vysokou, mohlo by se trošičku ubrat. Stačilo přejít na protější chodník a opět tam bylo příjemně - kdepak všeobecné teplo jako ve skleníku, typické sálání jako ze směrového teplometu. Měl jsem vypracovanou myšlenkovou mapu, kterými ulicemi a kdy se ubírat, aby si pes užil co nejvíce stínu, byť závěr vycházky stejně musel absolvovat sluneční lázní.

No a teď na podzim další zážitek. Vycházím z metra někdy kolem třetí hodiny odpoledne a najednou do obličeje slunce a teplo. Ne zrovna žár, ale takovouto teplotu jsem stejně v listopadovém odpoledni nečekal. A po chvíli mi došlo ještě něco: z tohohle směru slunce prostě svítit nemůže! Vážení, byl do odraz od zasklené budovy a hřálo to „jako blázen“. O pár desítek metrů jsem se ještě prohřál v neodražených slunečních paprscích, zatímco ve stínu už do řádně chladilo.

Tak to jsou mé zcela pavědecké názory na to, že nic proti skleníkovému efektu, ale vážně se nic neděje se Sluncem? Možná si jen namlouvám, že dříve pálilo sluníčko brzy po letním východu a hodinu před listopadovým západem méně. Ale třeba... Pochopitelně slyším silný hlas klimaalarmistů: „A komu tím prospěješ, co?“

Z autorova webu Paleta názorů a ptákovin