Vím, že to jednou přijít muselo. Trochu jsem se toho okamžiku obával a někde ve skrytu duše se i možná trochu těšil. Možná je to tím, že jsem si byl vědom přísloví : „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“ A tak když se objevila první umělá inteligence, zaradoval jsem se, že si tak trochu vylepším své IQ. Ale co když nastupující inteligence bude chytřejší než já a někde mě oblafne, místo toho, aby mě obohatila o briskní úsudek? Tak jako tak, očekávání byla veliká. Nepohrdl bych lepou děvou v minisukni, která mi prodá lístek na vlak. Ani bych se nebránil inteligentním mažoretkám na nějakém jarmarku. Skutečnost ale byla drsnější než jsem čekal.

Nejezdím již tak často do našeho velkoměsta, matičky stověžaté, přišlo mi, že po pěti letech, kdy jsme jí opustili, žije se mi na vesnici tak nějak líp. Když to jde, cestuji vlakem, je to pohodlnější a návštěva jídelního vozu je vítanou kratochvílí. Tentokrát ovšem žrací vagón připojen nebyl a tak jsem po výstupu z vlaku hledal nějakou občerstvovnu. Žiji v přírodě a tak moje kroky vedly za zdravou stravou do vrchního patra nákupního centra, kde jsem objevil podnik, pyšnící se nabídkou salátů a dalších produktů pro nás přežvýkavce z rodu homo sapiens.

Mile jsem se u pultu usmál na prodavačku, objednal, zaplatil a čekal. „Běžte si sednout.“ vyzvala mě prodavačka. „Aha vy my to donesete? To je od vás hezké.“ snažil jsem se být zdvořilý a přispět svou troškou do mlýna pro její hezčí den. „Ne!“ odsekla, až jsem málem odskočil od pultu, „jídlo vám přinese náš robotický číšník.“ „Aha“ hlesl jsem a odešel jsem ke stolu, kam jsem byl vykázán tou živou prodavačkou.

Za chvíli opravdu přifrčel takový regál na kolečkách, hudraje elektronicky po příchozích, ať mu uhnou. Dorazil k mému stolu a vyzval mě, ať si laskavě to jídlo vezmu. Chvíli jsem na něj koukal a měl chuť ho vycukat, ať se uvidí, kdo z koho. Pak mi ale došlo, že bych o to zaplacené jídlo mohl přijít, protože fakt netuším, co tomu robotu letí hlavou, pardon – obvody. Talíř jsem tedy odebral a byl vyzván, ať zmáčknu tlačítko, že jsem kýženou porci obdržel. Schválně jsem tlačítko zmáčknul zlomyslně silně, aby robot tušil, s kým má tu čest! Ale asi mu to bylo jedno a odporoučel se směrem ke kuchyni.

Pane Bože pane Čapku, co jste to vymyslel?! Já, který jsem ještě nedávno hledal restauraci, kde mě obslouží číšník ve fraku a naleje mi polévku do talíře z nerezového koflíku se nechám „obsluhovat“ takovou škatulí na kolečkách bez fraku? Doba je drsná a uhání vpřed mílovými kroky. Dneska už i na těch záchodech hajzlbábu člověk nepotká, aby ho laskavě sjela za to, že jí pošlapal podlahu. Jsou tam automaty. Zatím ještě blbé automaty, ale jsou tam. Ale nevzdávám se, najdu jinou hospodu, kde je ještě hezká číšnice nebo číšník aspoň v kvádru, který se mě zeptá, jak mi chutnalo.

Jo a jestli jste ulítlí na ty nerezový koflíky na polívku, tak vím o dvou hospodách. Ale radši neřeknu. Aby se mi třeba nestalo, až zase přijedu na Hvězdu v Broumovských stěnách, že místo živého číšníka mi přinese jídlo vychytralý regál na kolečkách.