Nevyhrál, ale nedá mi to, abych nedumal, co bych dělal. Ženatý nejsem, ale mám přítelkyni, syna ze vztahu, kde mi zemřela partnerka, nechci rozkrývat další rodinné příslušníky, ale je jich „něurekom“. Teď si představte, jak se k vám hlásí po takové výhře. Dá se před nimi utajit? Teoreticky ano, prakticky o tom pochybuji. Vždycky jsem každému vyzvonil, i co jsem nevěděl, na Sicílii už bych odpočíval. V rakvi. Navíc je nefér tajit výhry před rodinou, předpoklad je, že máte veškeré její příslušníky rádi, což u mě platí. Ale tři miliardy? Nebylo by jistější tvrdit, že jde o „pouhé“ tři melouny? Bylo. Ale nedá se to uhrát donekonečna. Každá miliarda je tisíc milionů a sen, že ty tisíce milionů ututláte před sousedem, tetou, švagrem, to je čirý naivismus. Ale ano, lidi jako Musk by mi řekli, že jsem blázen a utajit to lze, avšak Muska svým poradcem nebudu mít.

Takže otevřené karty. Dobře. Dám jim… A to je to! Kolik jim dát? Podle mě to nemá řešení.

A má snad? Mám sestru. Myslím, že bych jí nechal dvě a půl miliardy. Nebo jednu a půl - a ona by to umně rozprostřela na lidi ve své blízkosti. OK. A lidi okolo mě? Ačkoli jsem extrémně uzavřený, kamarádů mám dost i chudý, a kdybych zbohatl, zvedl by se les rukou. A teď si vemte: jsem dobrák od kosti. Tak třeba spolužákovi z vysoké školy Járovi bych určitě dal balík. Jasně. Máme se rádi, je to skvělý chlap, ale kolik by ten balík asi měl představovat? Dvacet melounů? Ono to vypadá dostatečně, ale i kámoš má tři syny a ti mají rodiny. Navíc by se k němu vrátila jistě manželka. Představuji si, že asi tak za půl roku, to už by investovali, by řekla: „Počkej, ale Fencl má tisíc pět set melounů!“

Kámoš: „No, to má. A co?“

Ona: „Tobě dal dvacet.“

Kámoš: „A máme se jako prasata v žitě, viď. I naše manželství to zachránilo.“

Ona: „Co s těmi penězi dělá? Možná ani neví, co má dělat. Hele, on ti jako dobrotisko dá ještě dvacet.“

„Ty ses zbláznila?“

„Proč. Má tě rád, mě taky, klidně se s ním… To žertuju, ale když si řekneme a uvedeš kloudný důvody, dá nám ještě dvacet milionů. Kdo dal jednou, dá kamarádům i podruhé, a zvlášť když to je při jeho bohatství jako kapinka v moři.“

Řekněme, že jim ty prachy… nedám. Zůstanou mými přáteli? Váhám! A další věc je atak na psychiku. Otřes by to byl. Sice nejsem prosťáček, takže bych si byl plně vědom většiny aspektů těch tří miliard, ale... Domníváme se, že by se mnou ono vědomí nekonečných možností nezamávalo? Já se obávám, že by mávlo totálně. Víc než o-třes-ně. A příklad?

Jistě bych si najal člověka, který by mi nakupoval, o tom žádná, ale po čase by se mi zastesklo po prostředí supermarketu plného rodin, i zajel bych do některého a šel si do trafiky pro noviny. Tam bych uviděl losy. Co si jeden koupit. I když… Přece mám tolik, že si mohu dovolit koupit všechny losy, co tu mají, a ve druhém marketu jakbysmet. No, a ten můj nákupčí by stíral a stíral. Vyhrál bych další balík? Zatím ne, ale ještě to zkusíme v Praze. Lidi zlatí, a to je jen jedna z nejbanálnějších cest, kterými se i se třemi miliardami můžete ocitnout na dlažbě už do roka. Prosázet je co gambler. Že tolik peněz prosázet nelze? Dovolte, abych se zasmál.

Mám maminku a řekla, že by si nechala jen dvacet milionů (opět se směji, svatá prostoto) - a zbytek by dala na charitu. Sám bych si nechal těch milionů jistě víc a lidi na jiných místech světa nejspíš strádají hladem (Súdám), to mi je známo, ale stejně mám podezření, že u mnoha výherců jsou řeči o charitě jen krycí kecy. Představte si souseda: „Vy jste vyhrál moře peněz.“

„Jo, to neopírám, ale žena rozhodla, ŽE DÁME 90% NA SÚDÁN.“

„To je moc. Proč nedáte něco z toho mně? Splácíme hypotéku, jde nám taky o krk.“

A komu ne? Jak říká hrdina Hlavy 22, „všichni vás chtějí zabít“. Skutečně je na místě si v případě podobné výhry nepořídit jen účetního a banku, ale i právního poradce. Zda vám poradí správně? Opět se směji. Musíte si zaplatit víc poradců a vyslechnout víc nápadů, co udělají s vašimi penězi. A pak řekne vaše žena, že nevěří ani jednomu, a jelikož rady právníků naprosto nebylo možné matematicky zprůměrovat, nezbude vám, než právníky pustit.

Představa, že budete žít se třemi miliardami na kontě stejně, jako jste žili dosud, není bohužel udržitelná. Příslušnost ke společenské třídě není to, co se dá realizovat silou vůle. O té příslušnosti rozhodují prachy a vy zvolna zjišťujete, že jste ztratili všechny původní přátele, kteří vás po straně proklínají a pomlouvají, a místo těchto „chudáků“ komunikujete zničehonic s lidmi jako paní Kellnerová. A jejich rady? To je zcela jiný level a neříkám, že vás budou chtít oškubat; jenom je otázka, zda si na podobné lidi dokážete zvyknout.

Problém tří miliard je příliš obecný a nemá jednoznačně nejlepší řešení. Hodně záleží na vaší povaze a vašem IQ. Osobně mám ale pocit, že bohatí lidé takřka vždycky přestanou pracovat tvůrčím způsobem. Ale ano, jsou výjimky a dejme tomu Michal Horáček zrovna vydal bezvadnou knihu veršů. Dobře. Ale všimněte si, jak Michal Horáček zdůraznil, že ji napsal „vloni za čtyřicet dní a na biblické motivy“. To je jistě pěkná ukázka soustředění na věc a schopnosti míti tah na bránu, neříkám, že ne, ale já si taky uvědomuji, že všechny ty ostatní měsíce a roky už verše nepíše. A vy byste psali? Myslíte? Baudelaire bojoval s chudobou celý život a pořád doplňoval Květy zla a předčasně umřel. Napsal by skvělý román, jak o tom snil, kdyby zbohatl? Pochybuji. Ale jste-li bohatí, tak přece ani není důvod psát romány, že; to nechme chudině a Baudelairům. Sami sbírejme (nikoli otřesné) zážitky. Ono… se to zdá jako příležitost k utrácení z největších, tohle „sbírání zážitků“, a jistě to je i další cesta, jak se nečekaně rychle dotknout dlažby. Třeba budete neustále cestovat kolem světa za osmdesát dní (to uvádím jen jako příklad) a každý den se vyspíte s jinou ženou z nóbl bordelu. Otázka ale je, jak dlouho vás to reálně bude bavit. Říkáte mi, že jste mladí, že je vám teprve dvacet a že vás to bude bavit hodně dlouho? Tak si to zkuste. Ale jak už řečeno, rozfofrovat ty peníze skutečně problém není. Problém je jinde a vlastně jenom s lidmi, na které budete neustále narážet, přičemž skutečným přítelem nebude nakonec už nikdo. Ne, já neříkám, že vás budou vysávat jako upíři, tomu se ubráníte, ale asi pochopíte, co chtěl Sartre říct památnou větičkou „peklo jsou ti druzí“.

Škoda, že ve Sportce, kterou u nás doma sázíme, asi ani tři miliardy vyhrát nejde. Kdyby to možné bylo a náhodou bych v neděli spadl mezi vypulírované miliardáře, napsal bych vám totiž pokorně, co to se mnou SKUTEČNĚ udělalo, a zaručeně byste četli článek jako od úplně jiného člověka (vykutálenějšího?) a všecičko, co jsem sesumíroval tady, by už zůstalo do puntíku a navždycky leda pro smích. Vyhrát je (totiž) o-třes-né.