„V kavárně u Šroubků,“ pokračoval bývalý zkušený vrchní číšník pan Nutil, co jezdil zamlada i na obrovských námořních lodích, „v kavárně u Šroubků jsme za tři letní měsíce, tedy červen, červenec a srpen, vydělali na zmrzlině víc než na kafi za celej rok. A to se do kavárny hotelu Šroubek uprostřed Václaváku, vždyť to znáte, přece vůbec nechodilo na zmrzlinu, ale právě na to kafe!“
„Dneska se krade všude,“ připojil se dlouhán, zahradnický mistr pan Černý (kontrabas), při pauze zkoušky Amatérského symfonického orchestru na dvoře restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých. A hned přidal vlastní zkušenost: „To byste nevěřili, kolik jemného říčního písku se vejde do travního semene, aniž by si vůbec někdo všimnul. Čtyři kila písku se v metráku semene zaručeně naprosto spolehlivě ztratí. Jezdili jsme pro ten náramně drahej písek k Labi u Račic, ještě než to tam obsadili veslaři.“
„Já zlodějnu málem odstonal,“ poznamenal pan Polák (violoncello), vyučený automechanik, kde se ocitl pro svůj nedělnický původ. Jeho tatínek totiž míval kavárnu s odpoledními čaji, kvůli přítomným dámám zvanou Doroteum, a pan Polák kvůli buržoaznímu původu nemohl jít na konzervatoř, nýbrž se sbližovat s dělnickou třídou v autodílně. „Já byl k ruce přednímu dělníkovi panu Klementovi a musel jsem doplňovat nádrž jeho motocyklu NSU 250. Gumovým šlaufem jsem vytahoval benzín z nádrží zákazníků, a přitom si vždycky kapánek loknete, to se ani jinak udělat nedá. No, a jednou jsem si loknul trochu víc a poležel jsem si pár dní v nemocnici.“
„O zlodějích mi nic nepovídejte,“ žádal si stavbyvedoucí pan Kostlányi (první housle), původem z Dunajské Stredy, a vytáhnul z vnitřní kapsy saka mohutný revolver. „Ježíšmarjá, není to nabitý?“ zděsil se středoškolský profesor Karas, nevděčným studentstvem přezdívaný Blbá ryba na pět. „Je to nabitý, spolehněte se, pane profesor,“ pravil klidně náš koncertní mistr, „já totiž u sebe mívám vejplatu pro svejch dvanáct nádeníků“.
Seriál o zlodějnách se zdárně rozvíjel během přestávky nácviku Ravelova Bolera. To se může zdát, vzhledem ke skromnému nástrojovému obsazení orchestru, jako čirá pitomost, jenomže maestro Josef Vlach Vrábelský, ředitel kůru chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kdesi našel nahrávku Bolera na sólový klavír doprovázený pouze malým bubínkem. To ovšem vrhlo na Ravelovo arcidílo úplně jiné světlo a pánové museli dokouřit a odebrat se pokračovat se spanilou slečnou Marcelkou (první housle) ve zkoušce.
„To s tou zmrzlinou u Šroubků mi bude ležet v hlavě,“ řekl už cestou na sál tesařský mistr pan Holíkovský, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na trobon tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. „A přestavte si, že maminka chtěla, abych šel na cukráře. Dyť já moh bejt milionářem!“