Mám to štěstí, že když promeškám nebo zaspím nějaký film nebo příhodu, má žena mi to převypráví. A umí to vskutku velmi barvitě. Rozněžní se v lyrických pasážích, takže mi nezůstanou skryty ani pocity aktérů, jejich vztahy a co si asi mohli myslet. V epických, dynamických a akčních částech naopak uplatní svoji až učitelskou dikci podpořenou neopakovatelnou mimikou. Naslouchám jí rád a vůbec mi nevadí, že její vyprávění bývá zpravidla delší, než originál. Je to velmi sugestivní a po letech manželství jsem podvědomě přejal i něco z jejího projevu. Už nehuhňám pod vousy, vyslovuji zřetelně a nahlas a o samotě rozmlouvám s naším psem. Jen to vyprávění filmů mi stále moc nejde. Vypadá to v mém podání zhruba následovně „A on mu pak za měsíc svedl ženu“. „Kdo? Komu“ ? „No, ten brunet tomu tlustýmu“. Žena se jen shovívavě usměje. Vyprávěčské schopnosti mé ženy jsou ostatně známy a ceněny v celé širší rodině. Jen ve výjimečných případech, kdy hrozí, že by se další přítomní už ke slovu nedostali, nesměle špitnu „Miláčku, mohla bys dnes prosím vynechat ty lyrické pasáže“? Žena se neurazí a v následujících třiceti minutách poví skutečné jádro příběhu.

Moje žena se jako zdravotnice denně setkává se spoustou různých lidí. Její vyšetření mozku vyžaduje delší přípravu a prozkoumání anamnézy pacienta. A tak i přede mnou pak v podvečer defilují osudy a bizarní příběhy lidiček a jejich příbuzných. Někdy veselé a humorné, jindy a to většinou i smutné. S tím možná souvisí i silná nechuť mé ženy dívat se na smutné a špatně končící filmy. Zato miluje veselohry a pohádky. Dobrou detektivku a je-li dobře naladěna někdy i thriller vezme na milost.

Beze sporu je znát, že ženy jsou pro vyprávění podstatně lépe geneticky vybaveny, než my muži. Souvisí to s jejich širším emotivním chápáním světa a navíc mají bohatěji propojeny obě mozkové hemisféry. Možná my ze sebe rychleji a lépe vychrlíme technické parametry notebooku, auta nebo mobilu, ale tím zpravidla zcela vyčerpáme svou vypravěčskou invenci. Ženy si také, na rozdíl od nás, vyprávění užívají a je to na nich znát. Málokdy jim dojdou slova. My prostě jen potřebujeme sdělit fakta, ale ony se podělí i o náladu, pocity, ale tím to většinou nekončí. Hovor přeskočí na příbuzná témata, protože by přece bylo škoda přerušit tak pěkně rozběhlou komunikaci.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net