Tak a nevím, jestli to vlastně pasuje do mých vzpomínek. Ale vlastně ano, protože já nepíšu žádné „Maji uviversitěty“, a tak si dovolím přeskakovat v různých časových obdobích a dějích. My jsme se ve škole učili, že si máme do života pamatovat různá moudra. Třeba co pravil Karel Marx ve spisu „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. A to, že prý „dějiny se opakují, jednou jako tragédie podruhé jako fraška“. V průběhu svého života jsem zjistil, že Marx se nemýlil jen v představě vítězného proletariátu, ale také v tomto citátu. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že dějiny se dokážou opakovat několikrát po sobě jako tragédie, několikrát jako fraška, a dokonce několikrát jako neuvěřitelná blbost.
Jako třeba teď. Jak jsem tak klikal dnes na webu, tak najednou na mě vyběhl článek, proč MŠMT navrhlo a prosadilo zrušení známek na vysvědčení v nejnižších ročnících, kde ředitel odboru předškolního a základního vzdělávání ministerstva školství Michal Černý vykládá a obhajuje návrh, díky kterému se žáci v 1. a 2. ročnících základní školy už neuvidí na vysvědčení číslici (tedy 1 až 5), ale dostanou slovní hodnocení. Když jsem si to přečetl, vrátil jsem se hluboko do minulosti do svého mládí, kdy jsem jako učitel odborných předmětů na učňovském středisku zažil pokus takovou pitomost zavést i v socialistickém školství. Pokusy zavést slovní hodnocení žáků byly tehdy zavrženy jako naprostá hovadina, která k nám mimo jiné připlula z barikád francouzských levicových trockistických a maoistických studentů v roce 1968.

Dodnes mne děsí tehdejší představa, že bych 50 svých žáků – učňů ze tří ročníků měl každého půl roku písemně hodnotit slohovou prací. Co bych tam proboha psal? I kdyby to měly být jen dva nebo tři odstavce, pokud bych to dělal poctivě, „vyráběl“ bych to pro žáky nejméně dva měsíce. A kdy bych učil? Ovšem, když jsem si přečetl článek o návrhu ministerstva školství ze dne 29. 4. 2026, propagovaný jako většina naprostých nesmyslů firmou EDUin (protože podle mne to než firma, kde se zašívá a lehce žije značnému množství jinak nepotřebných vysokoškoláků a středoškoláků za velice dobré peníze, nic jiného není), přemýšlel jsem, jestli by nebylo dobré si před důkladnou úvahou nad touto šíleností nejdřív dýchnout Nitromintu, což je lék snižující možnost náhlého srdečního selhání. Já to snad radši nebudu podrobně rozebírat, jenom uvedu základní „hluboké myšlenky a návrhy“, které jsou tak hluboké, že nelze dohlédnout dna, ze kterého to tato parta vydloubala. No já osobně tam vidím Marxe, Mao Ce-tunga a Trockého a představu „permanentní revoluce“, která se sestávala hlavně z nepřetržitého teroru a ovládání mas. Představte si, že by měl učitel nebo učitelka skutečně vážně splnit návod, který jim předkládá, vlastně tedy nařizuje tato parta. Takže co chtějí po učitelích, aby zpracovali do „slovního hodnocení“ místo jedné známky? Dle jejich představ toto:
Školní hodnocení není jen informace o tom, „jak dítě dopadlo“. Dobře nastavené hodnocení pomáhá dětem rozumět tomu, co se učí, co už zvládají a na čem mají dál pracovat. Zároveň pomáhá učitelům přizpůsobovat výuku a rodičům lépe porozumět tomu, jak se jejich dítě ve škole rozvíjí.

Formativní hodnocení: Hodnocení, které má jako hlavní funkci podpořit pokrok dítěte. Je průběžné, obrací pozornost k osobnímu růstu a dává žákovi jasnou informaci o tom, co se naučil a co se má ještě naučit. Je to nástroj pro učení, nikoli rozsudek.

Sumativní hodnocení: Typicky klasifikace známkami nebo procenty na konci určité etapy (pololetí, konec kapitoly). Má jinou funkci než formativní přístup, ale je to legitimní nástroj pro shrnutí výsledků.

Slovní hodnocení: Kvalitativní vyjádření. Nemusí být automaticky formativní – pokud je vágní (“jde ti to dobře“) nebo srovnává dítě s ostatními, může i uškodit. (myšlenka opsaná z děl A. S. Makarenka, hlavně z marxistické myšlenky „teorie a praxe kolektivní výchovy“). Správné slovní hodnocení obsahuje doporučení, kudy se vydat dál.

Kriteriální hodnocení: Slovní hodnocení opřené o jasně definovaná kritéria a škálu výkonu. Ukazuje, jakých znalostí a kompetencí má žák dosáhnout. Je strukturované a pro rodiče velmi dobře srozumitelné.
Ovšem tehdy, po roce 1968 to „pokrokářům“ nevyšlo. Strana a vláda v době normalizace měla svých starostí dost, než aby se zabývala takovými blbostmi. Tehdy se každý, i normalizační bolševici, snažili vyhnout nějakým dalším nepředloženostem. Tehdy byl nápad slovního hodnocení smeten ze stolu. Ovšem blbost je nezničitelná. Jak se tehdy říkalo „žádný učený z nebe nespadl, ale zato blbce jako kdyby shazovali“. A blbost proniká všude. Někdy kolem roku 1983 přišli pokrokoví mladí soudruzi, hlavně Zelení v Německu, s tím, že je nutno chovat se k pracujícím lidsky a korektně. A že osobní oddělení různých podniků nesmí psát do hodnotících posudků pro dalšího zaměstnavatele, že někdo je blbec nebo lempl a že jsou rádi, že se ho zbavili. Neboť, jak psali mladí zelení bolševici tehdy a jak píše dnes EDUin, je to potřeba ke „zmírnění porovnávání (tehdy zaměstnanců a dnes dětí) mezi sebou, snížení tlaku a nezdravého stresu“. (Další podrobnosti naleznete ve shora uvedeném článku). Podobný, dá se říci prakticky stejný nesmysl, tedy „slovní hodnocení, které nesmí stresovat“, protlačili levicoví pokrokáři v BRD u hodnocení zaměstnanců. Na to naskočili ihned pokrokoví novináři a pokrokoví pedagogové a pokrokoví já nevím co. A ti se rozhodli, že budou pečlivě pročítat, co minulý zaměstnavatel napsal na vyhozeného anebo jen odešlého zaměstnance novému zaměstnavateli. Běda, kdyby ho to „stresovalo“ nebo mu nějak „ubližovalo“. Jak mi po letech vyprávěli kolegové ze západoněmeckých firem, splnit tyto nesmysly se prostě nedalo. Hodnotit tupce a lenocha kladně je skutečně obtížné. Ale protože lidi nejsou blbí, vymysleli tehdy zaměstnanci osobních oddělení hodnocení, které používali jako šifry pravidelně. Ale které bylo vždycky na psáno kladně.

Stejně tak by to muselo dopadnout v našem školství. Protože žádná učitelka by si netroufla rodičům napsat, že jejich „Anička „sice chodí hezky oblékaná a slušně zdraví, ale jinak je tupá až za roh. A že by s tím měli počítat, až budou plánovat její budoucnost. A rodičům malého Michala pedagogové nesdělí, že chlapeček nemá žádnou ADHD, ale že je to nevychovaný parchant, kterého by měli doma občas profackovat, protože jinak začne fackovat brzo on své rodiče. Tak toto nikdo nikdy nikomu jako hodnocení nenapíše. Budou to naši učitelé tedy dělat jako tehdejší západoněmečtí kádrováci.

Domluveným kódem. Třeba takto:
Prvý typ hodnocení: Pracovník / pracovnice je v kolektivu oblíbený. Pracovní tempo dotyčné osoby je klidné a soustavné a výsledky práce bývají většinou hodnoceny nadřízenými i kolektivem kladně. Překlad do srozumitelné informace: Dotyčná osoba je líná jako veš a všechno jí trvá 100 let a jednu zimu a většina spolupracovníků se předem děsí, co ten tupec zase vyplodí.

Druhý typ hodnocení: Pracovník / pracovnice je aktivní a stále se zajímá o dění v kolektivu. Vyhledává informace, které by mohly zlepšit práci celé skupiny případně i nadřízených a hledá vždycky způsoby, jak svoje nové postřehy uvést do praxe. Překlad do srozumitelného jazyka: Je to parchant / mrcha, který / která neustále vyhledává drby a pomluvy a rozdmýchává všechny možné třenice a štve jednotlivé osoby proti jiným osobám. Donáší tyto drby všude, kam se jenom dostane, a to včetně nadřízených a snaží se za každou cenu z těchto lumpáren získat nějaký profit. Pro každého, kdo dostane tuto osobu jako podřízenou, je nejlepší řešení okamžitě změnit zaměstnavatele. V případě zaměstnání této osoby si firma a její vedení koleduje o malér!
Třetí typ hodnocení: Dotyčný / dotyčná je na svém pracovišti významnou spojkou mezi zaměstnanci a jejich nadřízenými. Vyhledává nová řešení případně nové vztahy a postupy v plnění pracovních úkolů. Bezprostředně vždy rychle informuje nadřízené ale i různé kontrolní a dozorčí orgány, když zjistí, že by bylo potřeba něco zavést či učinit případně zavést pro zlepšení výsledků pracovního kolektivu. Výrazně se angažuje a hledá uplatnění tam, kde bude její talent nejlépe využit.
Překlad do srozumitelné informace: Je to neuvěřitelný hajzlík (mrcha), který neustále někoho udává a na někoho žaluje. Pokouší se tak ovlivnit své nadřízené a pokud mu nevyhoví, obrátí se kamkoliv a na jakýkoliv orgán nebo úřad, který jeho informace využije v jeho prospěch. Je nesmírně ambiciózní a snaží se obsadit jakoukoliv volnou funkci, ze které by mohl ovlivňovat chod firmy nebo kolektivu a diktovat jiným svoje názory. Proboha vyhněte se mu jako čert kříži!

V praxi při hodnocení žáků, kterou nelze prostě zvládnout podle „aktivistů“, kdyby to vůbec nejlépe dopadlo, to bude vypadat tak, že učitelé budou „hodnocení“ provádět metodou Ctrl+C, případně za použití AI. Vytvoří si vzorový typ použitelných odpovědí, ve kterých budou měněny jenom jednotlivá slova, případně souvětí, s tím, že jaký skutečně dotyčný žák je, to nebude mít vůbec žádnou souvislost. Kdyby měl učitel skutečně splnit to, co po něm ministerstvo školství, ředitel odboru Michal Černý a EDUin požadují, musel by každý učitel/ka na každého žáka vytvořit každého půl roku elaborát, který by musel mít nejméně rozsah diplomové práce. Což je samozřejmě nesmysl. Nová byrokracie kryjící se pod záštitou pokrokovosti a moderních metod, si ve skutečnosti pouze vyrábí dobře placená místa pro sebe a pro své přátele z neziskovek a různých odněkud z prostorů nezaměstnatelných a v praxi nepoužitelných jakoby vzdělanců a vynořivších se z aktivistických organizací. Výsledek pomatených cílů, že každý stát musí mít 70 a Finsko dokonce hlásilo, že 90% obyvatel s vysokoškolským vzděláním vidíme zde. Tak jako Green Deal zlikvidoval evropský průmysl a zničil naši ekonomiku, tak by realizace toho požadavku prakticky zlikvidovala školství, je jim úplně fuk. Ostatně, přesně už tento stav společnosti kdysi popsal Václav Havel v eseji „Moc bezmocných“. Kdo esej zná, pochopí moje porovnání, že všichni učitelé budou opět nuceni být „socialistickými zelináři“.
Vrátíme-li se tedy nazpátek k Marxovi, můžeme konstatovat, že v historii se lumpárny a blbost pravidelně opakují. A vždycky jsou šířeny jejími věrozvěsty jako to nejlepší a nejkrásnější, co může být. Mne, když narazím na nějaký takový výplod byrokracie či „pokrokových a uvědomělých intelektuálů“, vždycky vytane na mysli věta Jana Wericha, kterou si dovolil říci za hlubokého bolševismu, někdy v 50. letech „Aktivní blbec je horší než diverzant“.
Chudáci učitelé a chudáci žáci a chudáci rodiče, kteří se dostali do spárů takových šílenců, kteří nemohou mít o skutečném vyučování a o tom, co potřebují žáci a společnost, ani páru. Oni sami jenom potřebují teplá a dobře placená místa. A nějaký bič nebo důtky, nesplnitelných požadavků, kterým budou všechny, které mají v dosahu, podle libosti týrat.
Jak říkával náš mistr ve fabrice, kdy jsem ještě dělal v padesátých letech dělníka, a on obdržel nějaké pokyny, co a jak má dělat a prosazovat, vždy pravil na otázku, co to je: „Děs-běs!“

Václav Vlk st.

Dobré knihkupectví

_________________________________________________________________________________

Trocha podzimního veselého čtení:

Dosvětáci

Slunce, moře, písečná pláž… A my jsme byli tehdy krásní a mladí…
K dostání zde

Stálo to za hovno - A stejně byla sranda! 3. obnovené a doplněné vydání

Každá doba je nějaká, ale sranda musí být.
K dostání zde