Jsou dva extrémy.
Buď po nás všichni něco chtějí nebo nikdo nechce nic. Oba extrémy jsou zničující.

Po Edmondu Dantesovi, když byl uvržen do kobky v pevnosti If, nechtěl nikdo nic, ale takový Peter Falk býval natolik sympatický herec, že si umím představit, jak ho neustále někdo uháněl a otravoval. „Hrajte ještě taky v tomhle!“ Je docela možné, že mu to nevadilo, ale Dantesovi (budoucímu hraběti Monte Cristo, který byl zrazen) samota neseděla a následná rada není pro kočku a je pro všechny mimo kobku. Jde o to, jak odmítat.

1. Nechte žadatele vykecat. Nechte prosebníka, aby se vymluvil.
2. Udělejte významnou pauzu a řekněte: „Dobrý nápad. Akorát budu zrovna v Londýně.“

Stoprocentě to nezabírá. Ale skoro. Většinou se žadatel zarazí, někdy se zasměje. Musíte udržet kamennou tvář hráče pokeru. Mluvíte vážně. Je to pravda. Čistá, holá. Jistě bude pokračovat s tirádami na projekt, který by vás zruinoval, zesměšnil a ošidil o zbytek života, ale už mlčte, a když nepřestane, seberte ze stojanu u dveří deštník, i kdyby vám nepatřil, a žadatel to uvidí a řekne: „Počkej, brachu, ty už musíš? Ty to nad tou Letnou tedy projektovat nechceš?“ Zavrťe hlavou a uceďte: „Ani nad Hlavním nádražím. Londýn nepočká.“

Nebudou vám to věřit? Tak to jste herec na bačkoru plus baterky. Londýn koupí vaši svobodu, ale musíte ho umět prodat. Najděte sebejistotu. Dejme tomu za vámi přijde člověk a bude chtít, abyste převyprávěli Babičku. Že to vydá. Současně vám nabídne absolutní pakatel. Musíte odmítnout nonšalantně a jako ve fraku a nejlepší věty budou: „Vráťo, tak tohle bych klidně udělal zadarmo, ale bohužel nenajdu čas.“

„Jéje. A co máš tak důležitého?“

„Není toho tolik, ale promiň. Jsem většinou v Londýně.“ A jestliže se muž, který prahl zavraždit Babičku, nepřípadně zeptá, co máte v anglické metropoli na práci, mlčte.

Co je mu do toho? Lesklý efekt Londýna koneckonců tkví taky v tom, že to město na Temži leží individualisticky mimo Evropskou unii. Takový „New York-New York“ (píseň) sice taky najdete mimo ni, ale nezabírá. Už je za louží. Prostě to není ono. „Sorry. Většinou jsem v New Yorku,“ to zní leda jako laciný vtip.

„Budu bohužel na Kiribati.“ To je honosné a nepravděpodobné. „Omluv mě, ale zrovna budu mít Havaj.“ To je banalita. „Polezu na Everest.“ To je nabubřelost. Ale „většinou jsem v Londýně“, to podle mě zůstává u prahu důvěryhodnosti.

„Aha,“ pomyslí si žadatel. „Koneckonců, Ferda v Londýně někoho může mít.“ Protože Londýn je za humny; a čím je žadatel mladší, tím je Londýn pocitově blíž. Je v příslušných mezích a může ještě být předmětem seriózního rozhovoru. Nějaká dáma vám u kulečníku řekne: „Christiane, abych vás ještě nevzala za slovo. Do divadla přece můžem.“

Tušíte, co by následovalo, a je to z větší části teď na vás, ale chcete-li se návštěvě Národního obloukem vyhnout, odmlčte se na vhodně dlouhou dobu a zamumlejte: „Já bych šel, Margareto. Ale pravděpodobně zrovna budu v Londýně.“

Hodně lidí vám samozřejmě výmluvu nebude věřit a velmi malá skupina si bude myslet, že slovo Londýn využíváte jako metaforu. Jenže si uvědomte, jak chcete vypadat. Řeknete-li: „Já na Prodanku ani za boha živého nechci a budu si číst,“ není to jaksi výši a vypadáte jako jezevec. Jinak zní: „Ještě jsem tu hru sice nikdy neviděl, ale popravdě si budu muset divadel nechat utéct víc.“

„Proč?“

„Zrovna budu v Londýně.“

Jeden kamarád, jmenuje se Jan Hrad, je ctitel Jacka Londona. Doporučoval jsem mu, aby příjmení onoho klasika (vlastně to byl pseudonym) využíval, když ho lidi budou otravovat. Příklad.

„Pane Hrad, vy to prý umíte s koňmi a já bych se strašně rád nechal zaměstnat. Neukázal byste mi váš hřebčín?“ Honza: „To bych rád, ale bohužel nemám čas, zrovna něco píšu.“

Odpovíte-li takhle, budete nudní. O co lépe zazní: „Madam, tak to je bohužel těžké.“

„Jak to?“

„Budu zrovna v Londýně. Ale nezavírejte oči, ještě neodcházím.“

A pak máte sortu, která nasává, nebo ještě něco horšího. Ti budou interpretovat vaši londýnskou a britsky pojatou odpověď jinak. Pomyslí si rovnou: „Aha, asi bude v rauši. Asi je tam už teď.“ A oni vás opustí. Přesto je Londýn, řekl bych, přiměřená výmluva. Není ani moc daleko, ani moc blízko.

Nemusíte být na cestu tam ani moc bohatí, ani nebudete rezonovat jako žebrák. Londýn může znamenat, že se ponoříte do četby Bílého tesáka a Železné paty (dvě z knih Jacka Londona), ale zrovna tak může Londýn naznačovat, že v Soho uzavíráte významné kontrakty.

Může to říkat, že jste zcestovalý, a zrovna tak jde Londýnem naznačit, že jste mlhami opředený snílek. „Půjdeme na to?“ „Teď jsem bohužel úplně out. Vždyť jsem se sotva vrátil z Londýna.“

Nebo: „Přijedeš - i s rodinou - na víkend k nám do Úholiček za Davlí? Nově jsem to tam obložil modřínem.“

„To bych, Milane, strašně rád viděl, ale bohužel…“ Zavrtíte hlavou.

„Co?“

„Bývám v Londýně.“

„LONDÝN“ A SVATOPLUK KARÁSEK:

Sváťa Karásek, Londýn - Návštěva v pekle - YouTube