Nepotřebuji se schovávat. Před nikým. Ale vlastně to člověk nikdy neví s jistotou a napadlo mě, že není od věci mít „vykotlanou“ skrýš. Tajný byt. Úkryt. Azyl.

Nemám ho, ale představit si to umím a vždy si vzpomenu na dvacet let starou příhodu s rychlíkem. Dnes by se mi to již nestalo, ale v ten osudný večer jsem omylem nastoupil do jakéhosi „zrychleného“ vlaku, který jsem si spletl s vlakem osobním, a ten rychlík u nás doma vůbec nestavěl a prosvištěl naším nádražím jako blesk. A jak jsem tam seděl (s mobilem v ruce), uvědomil jsem si, že zastavíme poprvé teprve v N. pod Zelenou Horou. A problém?

Zpátky to jelo teprve ráno. Ani žádný autobus já kupodivu nenašel a jistě, i na venkově si vždycky můžete zavolat taxík, ale to jsem tenkrát nějak neměl ve zvyku a než jsem na to vůbec i jen pomyslel, napadlo mě, tam u pochmurného nádraží v N., něco jiného. Bydlí zde přece rodiče jednoho z mých nejlepších kamarádů a spolužáků a jsou extrémně milí lidé a já sem - navzdory tomu, že mě neustále zvou - zavítám leda vždy na květnovou pouť, a to s Pepou, jejich synem. „Ho. Co jim zavolat?“ Bylo to, vím, drzé, ale starý pan K. to vzal a řekl nadšeně: „Stav se. Přespat můžeš.“ Tak jsem dojel od nádraží těch pár kilometrů místním autobusem a šel z náměstí v N. na tajuplný konec městečka za kostel a tam leží rybník, u kterého měli manželé K. odnepaměti baráček. Strašně rád jsem je viděl a nezdálo se, že bych vadil, ba naopak. „A tady budeš spát,“ povídá táta mého spolužáka z gymnázia, jinak strojní inženýr důchodu. „Je to Pepův pokoj. Spí tu, když přijede.“ Stáli jsme podkroví a pokojík byl víc než fajn. Ideální azyl. Chvíli jsem si uvnitř prohlížel Pepovy dětské knížky (sám se už dávno přiženil do velmi vzdálené vesnice) a potom jsem usnul a výborně se vyspal a ráno včas dorazil na vlak a dojel domů. Od té doby jsem však u K. nespal, protože nebyl důvod, a jen občas a jako teď si na „svůj“ pokoj vzpomenu. „Kdybych se chtěl schovat,“ představuji si, „tam by to, věru, bylo nejpohodlnější. Nebo ne?“

Je pravda, že by mě našli, a to například podle mobilu. Ten bych asi musel zahodit. A spolužák K. nemůže nijak změnit skutečnost, že jsme se stali přáteli, takže by vyšetřovatelé udeřili brzy na něj a - po čase - i na jeho rodiče a záleželo by na tom, zda by mě zapřeli.

Pokud bychom se podobně domluvili a oni by neprozradili, že žiji v onom pokojíku a pravidelně s nimi dole v kuchyni leda tak obědvávám, na domovní prohlídku by třeba ani nedošlo, kdo ví; ale ve vzduchu je i dál otázka, jak bych se, propána, do téhle hypotetické situace dostal. Musel bych patrně spáchat atentát na některého politika, což nemám v plánu, anebo mi přichází na mysl útěk před manželkou do „trucovny“.

A kdyby oni rodičové mého spolužáka opravdu důsledně zapírali (a oni by zapírali, protože mě mají rádi) a kdybych se obratně neukazoval ani jejich sousedům (výrazný problém), mohl bych žít v úkrytu „až do konce války“ či atomové katastrofy, kdyby jaká nastala.

Člověk jako já si však podobné schovávačky dětinsky idealizuje a reálně bych tam brzy začal šílet či zažívat peklo. Nelze si pořád jen číst a na vycházky se psem bych přece nemohl, i když rodičové spolužáka milého pejska mají. „Nepřivolávej tedy, blbče, nic podobného,“ řekl jsem si ve finále své úvahy. „Tam bys, ty vole, chcíp.“

I rodiče mého spolužáka K. ostatně již zemřeli a baráček je prázdný, snad i na prodej, a bohužel nemám na to, abych jej koupil, takže tam, uvědomil jsem si, zůstane sice můj pokoj, ale ne azyl, jelikož nová rodina by mi azyl a ani nic podobného patrně neumožnila. Počkat!

Co když to K. neprodá? Zavolal jsem mu do práce a uslyšel: „Zatím to skutečně nemáme v plánu prodávat, my ty peníze nepotřebujeme.“

„Takže to pronajmeš?“

„Ani to zatím ne.“

„Ani to? Takže tam budete občas jezdit, asi jako na chalupu?“

„Už tam občas jezdíme. Jistěže tam kdykoli můžeš přespat.“

A mohu. Ten pocit je příjemný. Ale uvědomuji si, že není přiměřený a že je takovýto a pouze jediný tajný byt málo - a lidé, kteří na rozdíl ode mě umějí žít, přece mají všude podobných azylů na každý prst. Je to představa zázemí v míru i válce a jistěže na to musíte mít. V opačném případě jste na ráně, a to ráně jediné a první, a onu atomovku budou mít padouši kam zaměřit, až ji pro vás vyšlou, a tím končím i tuto paranoidní úvahu, a ehm, odcházím se skrýt.

Jodie Fosterová a její filmová dcera mají ve filmu Úkryt tajný pokoj přímo ve svém domě:

Panic Room: People in the house HD CLIP