BRNO – Jsou věty, které se na internetu říkají s hrdostí. „Maso kupuju jen u řezníka.“ „Vajíčka mám přímo z farmy.“ „Chleba si peču sama.“ „Zeleninu beru jen od farmáře.“ „Sýr mám přímo od výrobce.“

A pak je tady paní Jarka (71) důchodkyně až z Brna - Slatiny. Žena, která se rozhodla promluvit o věci, o níž se v některých společenských kruzích raději mlčí.

Nakupuje v Kauflandu.

„Konečně,“ vzdychla Jarka při pohledu na internet. „Konečně nadešel čas, kdy můžu použít tu legendární větu.“

Napětí by se dalo krájet.

„Jsem jediná, kdo nakupuje v Kauflandu.“

A bylo to venku.

Žádný farmářský trh. Žádný malý lokální producent. Žádný řezník, který zná jméno krávy, ze které je váš řízek. Žádná slepice, která měla šťastné dětství na louce.

Jarka prostě vezme vozík a jede.

A dokonce mezi regály!

Její životní přístup je v dnešní době téměř revoluční. Zatímco ostatní lidé na sociálních sítích zveřejňují fotografie kváskového chleba, domácích vajec a rajčat, která osobně vyrostla na zahradě jejich babičky, Jarka zveřejnit nemůže nic.

Tedy může.

Ale fotografie účtenky z Kauflandu by pravděpodobně nedostala ani jeden srdíčkový emotikon.

„Já tomu nějak nerozumím,“ říká Jarka. „Když koupím kuře v supermarketu, pořád je to kuře.“

Silná slova.

A ještě silnější je její přiznání, že v Kauflandu občas kupuje i věci, které nejsou bio.

Ano.

Normální potraviny.

Bez příběhu.

Bez certifikátu.

Bez toho, aby znala jméno pradědečka rajčete.

Jarka se také nechlubí tím, že má doma kvásek starší než některé manželství. Chleba si klidně koupí. A pokud je ve slevě, považuje to dokonce za příjemnou životní událost.

„Já nechci u nákupu absolvovat přijímací řízení na gastronomickou školu,“ vysvětluje.

A člověk musí uznat, že na tom něco je.

Možná jsme se totiž dostali do doby, kdy už nestačí říct: „Tohle mi chutná.“

Musíme dodat, odkud to je, kdo to vyrobil, kde to vyrostlo, čím to bylo hnojeno a zda měl výrobce dobrý vztah se svým dědečkem.

Jarka nic takového neřeší. Přijde do supermarketu.

Nakoupí.

Zaplatí.

Odjede.

Bez podcastu. Bez workshopu. Bez farmáře.

A hlavně bez pocitu viny.

Jarko, klobouk dolů.

Po dlouhé době někdo konečně prolomil skutečné společenské tabu.

Teď už zbývá jen poslední otázka:

Kdo se jako první veřejně přizná, že chodí do Lidlu?

To už by mohl být úplný společenský převrat. Nebo ne?

Z autorova blogu Legendární medvěd