Můj malý bratr se oženil s pěknou, milou a srdečnou Slovenkou. Myslím, že tím potěšil nejen sebe, ale i celou naši nevelkou rodinu. Dobré bylo, že zřejmě i její rodina vřele přijala mého bratra. A byla to nějaká rodina!

Jenže my tři bratři s našimi ženami bydleli v Kanadě, zatímco její rozvětvená rodina převážně na Slovensku. Se všemi dědy, babičkami, rodiči, sourozenci, strýci, tetami, synovci, neteřemi, švagry a švagrovými, vnoučaty, pravnoučaty, kmotry a kmotřenkami – a všichni byli nesmírně soudržní.

Někteří navštívili Vancouver a pobyli u mého bratra a jeho ženy, kteří jsou oba mezi přáteli a sousedy známí svou mimořádnou pohostinností. Ovšem v té veliké a soudržné slovenské rodině se stále někdo vdával nebo ženil, někdo se rodil, promoval, prostě vždy bylo hodně příležitostí něco s celou rodinou řádně oslavit. K tomu často zvali mého malého bratra a jeho ženu, a ti, kdykoli to jen trochu šlo, jim rádi vyhověli a na Slovensko zajeli. Po těch zaoceánských návštěvách můj malý bratr soudil, že ta pohostinnost je v jeho ženě a celé její rodině jak v koze lůj, nemohou si pomoci. Ale na Slovensku jsou v přesile a každý něco nabízí tak upřímně, že nelze odmítnout. Je to až takový útok pohostinnosti.

Při těch návštěvách si můj bratr padl s mnoha hostiteli do oka a spřátelili se. Ovšem došlo tu i k jinému důležitému seznámení, které také vedlo k vřelému přátelství; dokonce bych řekl, že se ta přátelství vzájemně vhodně doplňovala. Hostitelé seznámili mého bratra s čistou, „řetízkovou“ slivovicí, jejíž kapičky ulpívaly na sklenici, voněla, měla říz a sílu, a přece po ní druhý den nebyla kocovina, jen žravý hlad. Což v domácnostech, vybavených šrůtkami domácího uzeného, nebyl žádný velký problém. Podezírám, že bratrova nová přátelství byla výrazně zpevněna, když hospodáři viděli, kolik se toho do mého bratra vejde a co vydrží. Nenechte se mýlit, když o něm mluvím jako o malém bratrovi. To jen ze zvyku. Ve skutečnosti mu do dvou metrů moc nechybí, a vejde se toho do něj hodně! Skupenství pevného i tekutého. A kamarád to byl vždycky dobrý, chytrý, dobrosrdečný, zábavný a věrný, což se také možná počítalo.

Někde tady vstupuje do příběhu jiný bratrův kamarád, jeho vancouverský soused Wendel. Snad dvousetkilový dobrák byl jedním z vedoucích největšího mlékárenského podniku v Britské Kolumbii, a asi aby to nějak komplementárně vyrovnal, byl také velkým znalcem a milovníkem whisky. Při obvyklých vzájemných návštěvách bratra častoval drahými a výjimečnými druhy, aby se s ním podělil o tu radost. K narozeninám bratrovi přinášel jednosladovou, dvanáct let uleženou whisky z britského ostrova Jura, tedy bratrova jmenovce.

Žádný div, že právě s ním bratr Jura sdílel své nadšení nad nedávným objevem slovenské domácí slivovice. Ale ne tak ledajaké, a už vůbec ne té, co byla k dostání v místních obchodech. Té pravé, co si pálí pro sebe v manželčině rodině. Ne že by soutěžili, ale Jura Wendela ujišťoval, že po seznámení s tímto nápojem by jistě své hobby rozšířil a ve svém širokém srdci našel místo i pro slivovici. Což Wendel přijímal spíš opatrně a s jemně skrývanými pochybnostmi, ale nakonec přišel k prostému řešení – „Tak mi lahvičku dovez, a uvidíme!“ „No problem,“ odvětil na to bratr po americku, a na problém bylo zaděláno.

Hned na první následující návštěvě u slovenských příbuzných pil Jura střídměji, až si toho i hostitelé všimli a polekali se, že mu snad nechutná. Přiznal jim, že chtěl něco vyšetřit jako ukázku pro souseda, a hostitelé se omlouvali, že je to nenapadlo dřív. Jen ať pije a nestará se, lahvičku na cestu domů nachystají, a bude prvotřídní. Vše je vyřešeno.

Nebylo. Před odletem do Kanady měli ještě naplánovanou zastávku v Praze, aby poseděli a pobyli s přáteli. Někteří z nich byli Jurovými kamarády ještě ze studií v mateřské školce. Žádný div, že na takovou příležitost Honza, teď už doktor, přispěl zaprášenou lahvičkou od pacienta; prý nejlepší slivovice na světě. Skutečně, byla skvělá, ale to Jura nemohl vydržet a vytasil se s trumfem. Nad ránem panovala shoda, že slovenská slivovice příbuzných zvítězila. Ale Wendel ostrouhal, zatím co Jura se strašně styděl a omlouval, když přijel domů a obdaroval souseda nějakou ubohou náhražkou z letištního bezcelního obchodu. Snad příště…

Příště už slovenští hostitelé měli lahvičku pro souseda do Kanady nachystanou. Jura neměl to srdce ani tu odvahu jim přiznat, co se stalo s tou první, a tak si nestydatě vymýšlel Wendlovo bezmezné nadšení a díky. Potěšení, štědří hostitelé okamžitě nachystali ještě druhou lahvičku.

Ale ze samé radosti nad shledáním bratrovi pražští přátelé opět zpečetili osud obou. Jura se zkraje trochu vzpouzel, ale co by nakonec pro své kamarády neudělal… Jeho dobrosrdečnost i kvalita nápoje byly řádně oceněny, ale nápoj sám se přes české hranice zase nedostal.

Juru to přišlo trochu do peněz. Koupil Wendelovi ukrutně drahou whisky, kterou by si pro sebe nikdy nedovolil, a ještě ho to stálo hodně vysvětlování a trapných omluv. Wendel to přijímal velkoryse, dokonce s jistým pochopením pro Jurovi pražské kamarády, ale něco sarkastických poznámek si neodpustil.

Jura se utěšoval, že na rozdíl od Hrabalova hrdiny Karla, on tu slivovičku nevypil po cestě sám, ale už mu to bylo trošku trapné. A že jeho „šikovná, dobrá a múdrá“ žena byla také přísná a spravedlivá, požádal ji, aby příště nad případně darovanou slivovicí vzala záštitu. A nikomu, ani jemu, ji nevydala, ani kdyby prosil a žebronil, jen a jen Wendelovi, až se vrátí do Vancouveru.

Nebudu zdržovat s tradičním pohádkovým trojím opakováním. Ano, při další návštěvě vše proběhlo stejně, kromě závěrečného pražského večírku. Jurova milá a štědrá žena bránila darovanou lahvičku jako saň, všechny útoky hrdinně odrazila, a lahvička se konečně dostala přes české hranice, přes velkou louži, i přes celou Kanadu, až skoro k Wendelovi. První sobotu po příjezdu, bez ohledu na jetlag a únavu z cesty, mělo dojít ke slavnostnímu předání.

Předávací obřad nepostrádal vznešenost církevního pozvedání. Všichni cítili, že jde o historicky důležitý, závažný akt. Wendel láhev otevřel, všem nalil, ale právo přípitku a prvního doušku bylo jeho. „Na dobré kamarády a sousedy!“, a se zasněným výrazem labužníka se chystal k prvnímu doušku.

Ale ten výraz se prudce změnil v překvapený poplach, když ucítil první nápor pachu nápoje, a tvář se mu zkřivila nechutí, když si přece jenom dal první doušek. Ovládl se, nevyprskl, ale střelhbitě utekl na záchod, nepochybně právě za tímto účelem. Ostatní zaraženě zkoumali podstatu nápoje – snad to kdysi bývalo podřadné víno, nějaké slivky druháku. Teď už to nebyl ani kvalitní ocet. Wendel se vrátil z koupelny a divil se, čemu že ti Slováci a Češi holdují. Radil nevylévat zbytek do záchodu, že by to mohlo rozežrat potrubí. Prostě totální krach. Nikdo nikdy nepochopil, jak k té strašné záměně mohlo dojít.

A přece ten krach nerozvrátil ani jedno z mnoha přátelství tohoto příběhu. Nepěkná podezření se nekonala a neujala. Jen jednou, když malý bratr zase bájil o domácí slivovici manželčiny rodiny, Wendel lakonicky poznamenal, že raději poslouchá tu o Červené karkulce.