Pes, o němž bude dneska řeč se jmenuje Monty. Vzhledem tomu, že jeho pán je Angličan, je zřejmé, že to není jméno vybrané náhodně, ale odpovídá i charakteru jeho psí duše. Je to psisko sice mladé, ale manýry má už teď maršálské ... Stejně jako jeho slavnější jmenovec, Monty musí být všude první a sotva je ze dveří, rozhoduje on, kam se půjde - pardon - kam se poběží. Podobně jako Bart, i Monty považuje většinu psů, které na ulici potká, až do velikosti koně, za jedlé soupeře existující jen proto, aby jim mohl dokázat svou převahu.

K Montymu jsem přišel jako Rommel k El Alameinu. Podcenil jsem průzkum a padl do léčky. Když mi moji přátelé zavolali, že jedou na 14 dní do Evropy a jestli bych se jim nepostaral o psíka, bez rozmýšlení jsem přikývl. Věděl jsem, že mají nového a podvědomě jsem předpokládal, že to bude něco jako Činta, pes kabelkový, s nožičkami o délce a tvaru zátky od šampaňského, který loni ukončil svou pozemskou pouť. Nemohl jsem se mýlit více. Jaká je Monty psí čeleď, netuším, neboť se ve psech nevyznám a jako nájemník v kocouřím domě o případném vlastnictví psů nerozhoduji. Ač postavy nevysoké, někam k mým kolenům, je Monty běžec vytrvalosti sira Rogera Bannistera. Od okamžiku, kdy spatří v mých rukou vodítko - solidní to řetěz s horolezeckou sponkou na konci koženého řemenu - je k neudržení. Skáče a hopsá tak, že zaklesnout sponku do obojku vyžaduje reakce čínského mistra v pingpongu a kdyby se k jeho ohonu dalo soustavou pák a převodů připojit dynamo, mohla by se vyocasenou energií uvést do provozu menší pračka.

Ač není pochyb, že Monty je pes, mám podezření, že je křížencem vlka a žáby. Kdykoliv vidí louži, lehne si do ní, jakoliv je bahnitá a lemtá hnijící vodu jako by právě vyběhl z Údolí smrti. Několikrát se mu podařilo mne nějakou tou louží protáhnout, když jsem se včas nezaryl podpatky do hlíny. Na asfaltu jsem nikdy neměl šanci. A pochopitelně, okamžitě co se z louže vynoří, pořádně se otřepe a ježto mne má na krátkém řetězu, jsem zralý pod sprchu a všechno co mám na sobě do pračky.

Mých čtrnáct dní s Montym končí. Ještě jsem nevlezl na váhu abych zjistil, zdali to každodení prchání okolo hřbitova, pak lesní kamenitou, deštěm vymletou cestou do hory, se nějak pozitivně odrazilo na zkrácení obvodu mého rovníku. Lýtka však cítím každé ráno. Moje pohodlné kamarády však čeká bolestivé překvapení. žádné rozvláčné courání po chodníku - pěkně běh do kopce, přes kořeny a loužemi ve svižném tempu takže nezbude dechu ani na zaklení.

Jen budu muset začít zamykat barák a odpovídací mašinu nechat vyřizovat telefon, neboť se obávám, že by se jednou mohl Monty objevit u mého domku uvázán u zábradlí. Nevím, nevím jak by se na to tvářil můj domácí, pan Kocour.