Poprosím o chvilku soustředění a představivosti. Povím vám o zázraku, který vůbec není zázračný a je to úplně obyčejná věc. Představte si bílé kolečko o velikosti, dejme tomu, větší mince. Kolečko je bílé a má v sobě na protilehlých krajích dírky. .Na jednu stranu nakreslíte pejska s nataženýma nohama a pak kolečko otočíte po vodorovné ose a nakreslíte pokud možno stejného pejska se skrčenýma nohama. Kolečko potom připevníte ke šňůrce protažené protilehlými dírkami. Nakonec šňůrku napnete a budete jí vrtět sem a tam a ve výsledku obrázek pejska bude vypadat, že se mu hýbou nohy. Ano, je to princip pohyblivého obrazu, filmu, dnes videa. Sousední obrázky jsou vůči sobě posunuté a tím vzniká dojem pohybu.

Teď si představte, že nejde o pejska ale o kozu a že obrázek na kolečku je starý mezi čtrnácti až jednadvaceti tisíci lety. Plus mínus sedm tisíc let, to je delší časový úsek, než jaký nás dělí od nejstarších pyramid. Obrázek na destičce z páleného jílu našli archeologové v jihozápadní Francii. Na mě obrázek nálezu vyskočil na internetu a byl jsem z něho jak se říká celý pryč neboli tumpachový. Jen si pomyslete, první krůček k filmu udělali naši předkové před dvaceti tisíci lety, pár tisíc let sem nebo tam, co na tom záleží? Až se mi dech tajil úžasem.

Tajil se mi, ale neudusil jsem se. Jak jsem už visel na tom internetu, pátral jsem a zjistil, že podobných hraček se našlo habaděj a že před dvěma sty lety to byla velmi běžná a oblíbená hračka. Dokonce má svoje speciální název, jmenuje se to thaumatrop. Jestli jste to slovo nikdy neslyšeli, jste na tom stejně jako já.

Byl jsem docela zklamaný z poznání, že na mě nevyskočilo něco světoborného. Bylo to podobné zklamání, jako když jsem coby chlapeček plus mínus čtyřletý – znám tu historku z vyprávění rodičů, nepamatuju si ji – když jsem fouknul na tužku položenou na stole a ona se začala kutálet. Běžel jsem za tatínkem z jásotem, že jsem udělal vynález. A když se úžas nedostavil, ptal jsem se: on už to někdo vynalezl přede mnou?

Ano, je to zklamání z toho, že záhada je obyčejná a dávno známá. Naštěstí jsem optimista a hned tak nějaké zklamání mě nezlomí. Beru to jako další doklad toho, že svět je naplněný záhadami jako když nasypete do pytle hrách, kuličku vedle kuličky. A to je pro mě stejně úchvatné zjištění jako představa, že si děti před dvaceti tisíci lety hrály s něčím, z čeho se vyvinul dnešní film. A video taky, samozřejmě.